| REVIEWS
Brainwashed
The most important
and pleasing aspect of Andrew Liles' latest full-length is that
it doesn't depend on any one formula, nor does it ever venture into
the realm of total and complete chaotic madness. At times the music
is wonderfully melodic, featuring ballroom-like music circa 1930s
or 1940s and, at other times, it is an admixture blossoming with
strange digital reverberations and analogue distortion. Most notably,
however, My Long Accumulating Discontent features intelligible vocal
parts and nearly unedited instrumental passages. His music is ever-expanding
and finding new modes of existence. There is no sense here in talking
about drones or noise. Though the music can be a collage of random
samples and instruments at times, this record also features a queer
and convincing logic that stems from its almost antique sound. Tracks
like "Dissolved (Te Whare Ao Aitu)" and "The Sour
Accompaniment" make a direct appeal to antiquity and play on
the notion that these songs are all part of some morbid dream set
far in the past; almost like Tim Burton's vision of America at the
turn of the century. On the other hand, there are soft and fluid
pieces such as "The Children's Infirmary or Precious and Sugar
Foot" and "A Cold Spring in Summerland" that play
off less familiar sounds and structures. While sounding distinct
and perhaps more inviting than their musical neighbors, they ooze
an aroma woven out of dust, old age, and memories better forgotten.
I have an inkling of an idea that there is some form of a band environment
behind these seventeen tracks—saxophones, nervous cymbals,
melodic vocal parts, and narrative elements all play a part in various
places—and there is, periodically, a very direct and uplifting
song structure that stands out among the other pieces without being
a show-stealer. I doubt Liles is forming a familiar band whatsoever,
but the music that's ushered forth from his mind and those of the
musicians used on this album is undoubtedly more structured and
mesmerizing than anything else I've heard from him. Despite this,
he's also managed to maintain the haunting, demonic, and perverse
demeanor that makes his music so unique and alluring. It's the addition
of new sounds and structures to his music plus his ability to manipulate
those structures that make this record stand out so sharply in my
collection. Songs like "An Unkempt Garden or the Cod Cape"
and "The Captain's Apprentice" are the most emotionally
stunning songs I've heard come from Liles and it is in their shape
and movements that they become so remarkable. It's a shame that
I missed this record in 2004, it deserves a great deal of attention
as it is one of the most exciting records I've heard from the realm
of all music subconscious and spectral. - Lucas Schleicher
Vital
Weekly
For long time readers of Vital Weekly the name of Andrew
Liles should be a familiar one. In the past he has released his
works on his own label, but also on Infraction Records from the
USA and now a new album on the Czech label Nextera. As on his recent
CD's 'Aural Anagram' and 'All Closed Doors', Andrew Liles has by
now a refined personal style.Processing sounds through his equipment
(mainly a synth and loads of sound effects), adding 'field' recordings,
which in Liles' case is mostly voices of children but also an almost
neo-folk singer in 'The Captain's Apprentice', thus creating a highly
surreal soundscape. As noted before the influence of Nurse With
Wound is never far away here in Liles' work, but I must also note
that Liles develops his style more and more and it's in these special,
small refinements that he builts quite a strong CD. Maybe the strongest
so far. Some of his previous works were maybe a bit too uniform,
dwelling too much on one idea, but here he takes his various ideas
- ambient, musique concrete, electronic and surreal hörspiel
- into account, and uses for each of the seventeen tracks elements
from these ideas. Although I am not sure what the underpinning theme
is here, I believe (so I am told) that it has to do with the current
state of England - the violence, the pub closing early so everybody
drinks too much - and that is was never any different. Liles uses
old english songs to make his point clear. Maybe for the non-native
english man this is all hard to understand, and it is a damm fine
album. (FdW)
Okultura
Co to je za hudbu!? A kdo je Andrew Liles?
Pomucky Andrew Lilese ke komponování
Je dábelským
e-anatomem, který na svém orgasmem hýkajícím
šicím stroji sešívá kousky zvukových
ploch horkou jehlou, aby se chladila ledem studených kompozic
ze surreálného sveta a sama docházela rozkoše
deflorací zvukových samplu z dávných
dob váleckového fonografu nebo cerných težkých
vinylu? Jsou tu názvuky dadaistu mucících šicí
stroje, dekompozice slavných „nursery rhymes“
dovedených za rucicku pred brány kakofonického
pekla zbaveného lidství a naopak obydleného
mimovolne trhavými pohyby kovových údu aneb
duše vtelené do mechanických loutek? Srovnání
Hanse Bellmera a Andrew Lilese není náhodné.
Jakým zpusobem konstruoval své loutky on?
„Pripevnit panty,“
píše Hans Bellmer (viz Loutka, 1934),
„vyjmout z kruhu a jejich
paprsku obrazy detských postoju, jemne sledovat kontury prohlubní,
vychutnat krivky a trousit – nikoliv bez zášti
– palcivou príchut deformace. A nakonec upustit od
tichého zastavení pred vnitrním mechanismem,
odhalit tajné myšlenky malých devcátek
a podívat se – nejradeji pres pupek – až
na samé jejich dno: panorama, které v hlubinách
bricha otevírá mnohobarevné elektrické
osvetlení. Copak to není rešení?“
(Dvojsmysly, 1975)
A to je i duchem hudby Andrew
Lilese: vykroutí téma z pantu, deformuje jej pro vyšší
mravní poznání, procež není nic
nemravného na jeho samplech nebo transformacích jednoho
v druhé. V jeho pojetí i desuplná promena dr.
Jekylla v pana Hyda je rajským pusobením v jednote
mysli. To hudba je ten nebeský nástroj, jímž
mává jako kouzelnou hulkou pred našimi užaslými
zraky a promenuje „minimalistickou myš“ v „surrealistického
elektronického slona“, a pak zase zpet, podle libosti
stvoritele zvukových svetu. Loutkami se Liles zabýval
už na svém druhém albu Aural Anagram (Infraction
Records, 2003) a chystá se na ne i ve svém pripravovaném
albu New York Doll, pricemž název skladby druhého
disku je opravdu príznacný: Taumatawhakatangitangihangakoauautamateapokaiwhenu-akitanatahullanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwyll-llantysiliogogogoch.
V roce 1937 Bellmer buduje
druhou loutku a „provokuje
prírodu: kolem ústrední sféry budou
zavešeny dve pánve, dva páry nohou, zatímco
samotná pánev, která se dá prevrátit,
muže po libosti evokovat horní cást stehen nebo
prsou, a korunou muže nebo nemusí být hlava“.
... V tom okamžiku jsem materializoval nemožné.“
(Constantin Jelinski)
Tak i Liles. Buduje své
elektronické loutky a uvádí je na jevište
svého loutkového divadla. Vdechuje jim život,
leckdy jen efemérní, jindy naopak z nich tryská
vecnost. Vezme zvuk, oprede jej jiným zvukem jako spirálou
života, rozechveje jej vibracemi, vdechne mu ozveny a život
j-e-pice, vše je docasné, promenlivé a Liles
jako rozhnevaný e-Proteus vírí svety napríc,
tu pozoruje veci kukátkem, onde mikroskopem, kopne botickou
nebo podetne kosou, nabere lopatickou nebo urve úd: ejhle!
ANDREW LILES: My Long Accumulating
Discontent
Is there anybody there? evokuje predstavu sveta zabydleného
mechanickou civilizací a materské školky pro
roboty, kterí práve prožívají své
první žvatlání a pokusy o komunikaci.
Skobniki je Lemova a Tarkovského Solaris v audiální
menažérii a vzpomnel jsem slov Akiro Kurosawy k tomu:
„Po Solaris natocil ješte Zrcadlo.
Je to film o jeho detství,
vzpomínkách, ale je také duležité
správne jej uchopit. V první rade je to film s nelineárním
vývojem. A jsou vubec nekdy detské vzpomínky
v navzájem logické souvislosti? Mezi temito nevysvetlitelnými
útržky pameti je pritom velmi prirozene udržována
esence detských vzpomínek.“ Tu esenci opravdu
jste s to pevne uchopit jen tehdy, pokud nelpíte príliš
na vecech, ale dokážete se jimi nechat unášet
na krídlech fantazie, neb tady je jí prehršle.
Holcicka s koníckem
The Ether Reel navodí predstavu futuristicky pojatých
Coil, kde monotónní hlas (umelé bytosti, neživé
loutky) deklamuje, ale hlavne se snaží o nápodobu
cloveka a volá o porozumení a pochopení a slitování
nad hruzou umelého života a žadoní o kousek
citu a záchvev života, aspon jednou jedinkrát
aby protknul neexistující duši – presto
tam na dne cosi je, stvoritel byl nelítostný a zapomnel
tam své bolesti.
Pokažené mechanické hracky, pokoj šíleného
vynálezce robotských duší v kultovním
filmu Blade Runner, jímž se procházejí
podivné „robytustky“, mašírují
snem jednonohé ženy (Dream of the One Legged Woman)
a volají bud „Hell!“ nebo snad „Help!“.
Pri poslechu následující skladby, dekomponované
sladké jazzovky I Left My Sugar Standing in the Rain od Sammyho
Faina, se objevují reminiscence na Blade Runner ješte
jednou – kdo jej zná, bude vedet, o cem je rec (One
More Kiss Dear, Skelling/Vangelis).
Trochu je to jako vzpomínání psu v krásné
knize Když ješte žili lidé amerického
sci-fi autora Clifforda Donalda Simaka:
„Tuto legendu si psi
vyprávejí u vecerních ohnu, když vane
severák. To se vždy rodina shromáždí
kolem kamenného krbu, štenata tiše sedí
a poslouchají, a když vyprávení skoncí,
zvedave se ptají:
„Co je to clovek?“
vyzvídají.
Nebo: „Co je to mesto?“
Ci snad: Co je to válka?“
Jednoznacná odpoved
na kteroukoli z techto otázek neexistuje. Jenom domnenky,
teorie a mnoho ucených dohadu, ale to nejsou odpovedi.
V rodinném kruhu se jiste mnoho vypravecu uchýlilo
k obvyklému vysvetlení, že jsou to všechno
pouhé báje, že neco takového jako clovek
ci mesto nikdy neexistovalo, že v pohádkách se
nedá hledat pravda, nebot pohádky jsou jenom pouhou
zábavou a nicím víc. Taková vysvetlení
- i když štenatum snad postací - vlastne ani vysvetlení
nejsou. Ostatne v techto prostých príbezích
ani nechceme hledat pravdu.
Tato legenda, složená z osmi zastavení, se vypráví
už celé veky. Pokud se dá ješte sledovat,
není o jejím zrodu žádných dokladu;
ani nejpodrobnejší studium neobjeví byt i nepatrné
záchytné body, které by vrhly svetlo na proces,
jak legenda vznikala a jak se vyvíjela. Jiste byla léty,
kdy kolovala od úst k ústum, stylisticky pretvárena,
i když nelze vypátrat charakter úprav.
O její starobylosti - a podle nekterých spisovatelu
aspon zcásti nepsím puvodu - svedcí spousta
nesrozumitelných výrazu: slov, vet, a - to je na veci
nejhorší - predstav, které dnes postrádají
jakéhokoli smyslu; možná, že tomu tak bylo
vždycky. Opakovaným vyprávením se tato
slova a vety vžily a v urcitém smyslu dostaly jistý
osobitý význam. Nikdo ovšem neví, jak
dalece se namátkou volená slova približují
svému puvodnímu významu. Celá tato Legenda
nechce polemizovat s nekterými argumenty technického
rázu, jako napríklad existoval-li Clovek nebo neexistoval,
co je obsahem pojmu Mesto, nebo s rozlicnými teoretickými
výklady pojmu Válka, ani s mnoha jinými otázkami,
na než narazí každý badatel, jakmile zacne
hledat dukaz, odpovídá-li Legenda historické
pravde.
Smysl tohoto vydání hledejme pouze ve snaze predložit
úplný, nekorigovaný text Legendy v podobe,
k jaké došla do dnešních dob. Poznámky
pred jednotlivými kapitolami mají strucne rekapitulovat
sporné otázky, neusilují o jakákoli
rešení. Pro ty, kdo by se rádi zahloubali dukladneji
do problematiky jednotlivých zastavení ci vedeckých
hypotéz, jež se k nim váží, existuje
premíra textu, sepsaných daleko kompetentnejšími
psy, než za jakého se pokládá vydavatel.
Když byly nedávno
objeveny zlomky patrne kdysi rozsáhlé literatury,
byly použity jako nejnovejší argument, potvrzující
názor, že alespon cást Legendy prece jen pochází
od mýtického a tak sporného Cloveka, dokonce
prý spíš než od psu. Avšak dokud nebude
bezpecne prokázáno, že Clovek skutecne existoval,
mají podobné argumenty o clovecím puvodu objevených
zlomku jen nepatrnou váhu.
Obzvlášte významná - nebo zneklidnující
(podle stanoviska ctenáre) - je skutecnost, že titul
literárního zlomku je totožný s titulem
prvního zastavení Legendy. Slovo samo ovšem nemá
vubec žádný význam.
V popredí stojí otázka, zdali je recený
Clovek vubec kdy existoval jak živý tvor. V této
chvíli musíme pro nedostatek pozitivních dokladu
vycházet ze strízlivého konstatování,
že nikoli - že clovek, jak nám ho predstavuje Legenda,
je výplodem psího bájesloví. Pojem Clovek
patrne pochází z ranných dob Psí kultury,
kde mel funkci mystické, bájné bytosti, jakéhosi
kmenového bužka, k nemuž patrne psi vzhlíželi,
kdykoli se nemeli kam utéct pro útechu a pomoc.
Pres tyto strízlivé závery však mezi psy
existují jedinci, pokládající Cloveka
za starodávného boha, jenž kdysi reálne
existoval, jindy za návštevníka, z nejaké
jiné Zeme ci dimenze, jenž prišel na náš
svet, a nejaký cas žil mezi našimi predky, aby
jim pomáhal, a pak opet odešel tam, odkud prišel.
Jiní verí, že Clovek a pes mají spolecný
puvod jako tvorové, kterí spolupracovali a snad se
i doplnovali pri vytvárení jakési kultury,
ale pak - jiste velice dávno - se jejich cesty rozdelily.
Ze všech znepokojivých skutecností - a je jich
mnoho - je na Legende nejnápadnejší jistý
opar posvátné úcty, obklopující
Cloveka jako aureola. Prumerný ctenár bude patrne
v této kvalite videt básnickou ozdobu. Ale tato úcta
však znacne prekracuje rámec kultu kmenového
božstva; témer instinktivne pocitujete, že je zrejme
hluboce vkorenena do drene jakési dnes už zapomenuté
víry nebo rituálu našich prehistorických
predku.
Dnes už je pramalá nadeje, že se kdy podarí
vyjasnit nekterý z mnoha rozporu, jež se kolem Legendy
nakupily.
Zde tedy je ona jímavá Legenda - necht ji každý
cte tak, jak mu je libo, pro zábavu nebo s úmyslem
vystopovat historický význam ci obecnejší
smysl jejich zastavení. A nám nezbývá,
než udelit prumernému ctenári ješte jednu
radu: neberte je príliš vážne, protože
jinak vás jen zmatou ci dokonce propadnete šílenství...“
Možná nekterými
skladbami již prokvétá šílenství
nejakého zmateného a hravého štenete,
jež z propasti veku doluje vzpomínky na teplou a hrejivou
náruc cloveka, v níž byli drženi jeho predkové…
Možná je to všechno jen bajka pro sychravé
podzimní vecery, kdy se tak dobre naslouchá pohádkovým
príbehum.
Dormiveglia je drone music, huk je tu ovšem velmi jemnou ukolébavkou,
nad kterou usínají androidé a nechávají
si snít o elektrických oveckách. Skladba se
prelívá v bití porouchaných hodin (The
New Motor or The Wonderful Infant), nad nimiž naríká
a štebetá e-havet a dožaduje se k nim nového
strojku pro malickou puvabnou infantku, o níž rozjímal
v její mrtvé kráse Maurice Ravel.
Pohled za okénko ústavu pro slabá a neduživá
dítka, kterak jsou na lákavé cukerné
diete, evokuje The Children’s Infirmary or Precious and Sugar
Foot. Za okny venku studí jaro, trebaže pobýváte
v nádherné snové Letní zemi a není
to naposledy, co se mihne zvukovými vzpomínkami našich
loutek fascinace jazzem: sample I Get Along Without You Very Well
od Lew Stonea z krásného filmu The Singing Detektive
probehne ješte skladbou A Cold Spring in Summerland.
Titulní skladba alba,
My Long Accumulating Discontent, je opravdu hrozivou výpovedí
o dlouho narustající nespokojenosti, v pozadí
bují príznaky náhle vyhrezávající
do vedomí, pak se zase zasunou zpet do nevedomí a
páchají tam netušené zlo na nevinátcích.
An Unkempt Garden or the Cod Cape je klukovskou výpravou
do staré ohrady se zpustlou zahradou, kde lze zahlédnout
za letní bourky nejasné stíny, možná
leckdy až trýznive povedomé, jenže byt i
opakovane pricházejí až k oknu, zustávají
jenom stíny. Melancholie takového nenaplneného
vzpomínání…
Last Orders kapitána pred odjezdem zaoceánské
lodi v den, který jest pln mlhy veštící
neblahou katastrofu v podobe setkání s Bludným
Holandanem, jehož jest námorníkum se obávati
jako cloveku setkání s Animou. Kapitánuv ucedník
(The Captain’s Apprentice) v tom duchu pokracuje a je krížencem
mezi keltskou baladou, jakou by mohl nazpívat trebas i Denez
Prigent, a námornickými odrhovackami Toma Waitse.
Najednou se stane cosi zvláštního, hlas se kapitánovi
promení, podtrhne jej staré harmonium, a z kapitána
je najednou jiná bytost privanuvší z krajin,
o nichž slušní námorníci nemluví,
presto každý zná hruzostrašné historky
o posledním prístavu neblahých a kletých
lodivodu, co zabloudili do tajuplné Baharny (srv. H. P. Lovecraft).
Tam to všechno zacne, stínové bytosti, zakletý
hrací strojek, který se rozezní, jenom když
nová ztracená duše prirazí ke brehum zapovezené
Baharny, nejasné šeptání, útržky
zapomenuté písne (Shadow Song), mechanické
kukacky, zadrhnuté mluvící panenky (The Mind
as an Engine that Hitherto Ceases to Function Correctly) –
najednou vše projasní banjo a jazzový orchestr
na plovoucím altánku (The Sour Accompaniment) znející
pro tuto chvíli spíše jako zatrpklý doprovod,
který se vynoril z mlhy a zase do ní vplul, takže
vše vypadá jako prízrak, protože nikdo neví,
jak by se tam mohl ocitnout ani kam by plul… Mysl prestává
fungovat jako stroj a jeví známky vadného chodu:
vymenit ci nevymenit?
By Sewers’ Side je slovní hrícka. Naznacuje,
že život je sh*t – všichni sedíme nad
stokou – a dohromady slovo „sewer side“ zní
podobne jako „suicide“ – je to depresivní
písen o živote, který je prázdný
a nanicovatý, takže se práve tak mužeš
klidne zabít!
Tradicní znalec anglické
lidové kultury Andrew King se v jedné skladbe spojil
s Andrew Lilesem a Aaron Moore a Nick Mott z Volcano the Bear prispeli
k nekolika dalším. Album je vynikajícím
zpusobem nahrané. Cistota zvuku je až udivující,
samozrejme vyjma samplu. Design bookletu, myslím, odpovídá
založení duše Andrew Lilese zcela dokonale, a to
vcetne morfingu hlavy jazzového kytaristy na vnitrním
inlay. Ale to už jsme zase zpet na zacátku u Hanse Bellmera:
Roku 1957 napsal Anatomii
obrazu. Príteli v dopise (Dvojsmysly) vysvetlil, že
když poskládal cásti loutky a nekteré
dal více ci méne dohromady, prožíval „záplavu
nepopsatelné rozkoše, jež se dá srovnat
s tím, co clovek pocituje, když najde poklad, který
horecnate hledá dvacet nebo tricet let“.
Tu záplavu nepopsatelné
sonické rozkoše jsem zažíval spolu s ním
pri nalezení horecnate hledaného a kdysi dávno
ztraceného klukovského pokladu tentokrát i
já. A já mu za to dekuji. LvcSan
Evolver
Beachtenswerter Elektronikmusiker verbindet Minimal-Sounds mit Gruselstimmen
und altmodischer Instrumentierung.
Andrew Liles macht seit 20 Jahren Musik, wird aber erst heute langsam
in der Avantgarde-Elektronikszene wahrgenommen. Das ist auch kein
Wunder, da seine ersten regulären Veröffentlichungen nur
wenige Jahre alt sind. Älteres Material aus den 80er und 90er
Jahren erschien erst jetzt in einer 13-CDR-Box im Eigenverlag.
Das tschechische Label NextEra allerdings veröffentlichte soeben
das neueste Album des stillen Musikers, und dieses ist Liles´
bisher reifstes und durchdachtestes Werk. Die 17 Tracks auf der
CD reichen von klassischen Drone-Pieces über akustisch instrumentierte
Kammermusikstücke bis zu den äußerst spukigen Sprach/Musik-Collagen,
die für Liles so typisch sind.
"Ich glaube, man kann meine Musik sehr leicht verstehen",
sagt der Musiker in einem Interview. "Mit den eher unheimlichen
Sounds, die ich komponiere, drücke ich meine Melancholie und
meine Unzufriedenheit mit der heutigen Welt aus. Ich kann mir nicht
viel Positives aus der modernen Zeit holen."
Ganz so pessimistisch ist Liles in Wirklichkeit allerdings nicht,
und ein dunkler Humor kommt in seinen Stücken auch oft zum
Ausdruck. Was ihn von den 08/15-Ambient-Komponisten am meisten unterscheidet,
ist der narrative Einsatz von oft unheimlich klingenden Stimmen
und ein Hang zu antiquierten Sounds, die so tönen, als wären
sie von einer alten Schellack gesamplet. Tatsächlich wurden
sie aber auf dem vorliegenden Tonträger mit Mitgliedern der
Industrial/Avantgarde-Band Volcano the Bear eingespielt - eine Kollaboration,
die Sinn hat und das Beste aus beiden Welten zum Vorschein bringt.
"My Long Accumulating Discontent" ist ohne Übertreibung
eine sensationelle Platte, die Andrew Liles künstlerisch meilenweit
an den meisten seiner Kollegen vorbeiführt und ihm hoffentlich
einen Teil jener Anerkennung bringen wird, die ihm seit Jahren zustehen
würde. Als Tip sei auf sein erstes Österreich-Konzert
am 28. November im Wiener rhiz hingewiesen. Wer die Zukunft der
ruhigen Elektronik erleben will, sollte diesen Termin auf keinen
Fall verpassen. Walter
Robotka
English
translation -
Andrew
liles has been making music for 20 years but it's only recently
that he's become known in the Avantgarde electronic scene. It's
not a surprise as his first regular releases are only a few years
old. Older material from the 80s and 90s now appear in a 13 CD boxset.
The Czech label Nextera have released the latest album and this
is Liles' most mature and well thought out work. The 17 tracks on
the CD range from
classic drone pieces over chamber music played by acoustic instruments
to spooky voice/music collages which are typical for Liles. 'I believe
you can understand my music very easily' says the musician in an
interview, 'with the creepy sounds I compose I express my melancholy
and dissatisfaction with the modern world.I can't find anything
positive in modern times'. In reality Liles isn't so pessimistic
and there is dark humour in his work. The thing that differentiates
him most from the ambient composers is the inserts of eerie vocals
and the penchant for old sounds which sound like they've been sampled
from old shellac. These are actually used in a collaboration with
members of the industrial/avant garde band Volcano the Bear, a collaboration
which makes good sense and has the best of both worlds.
My Long .. is, without exagerating, a sensational record with which
Andrew Liles overtakes most of his colleagues by miles and miles,
hopefully this will bring him the recognition which he has been
entitled to for years. A tip - be at his first Austrian gig at Rhiz.
Whoever wants toexperience the future of calm/restful electronics
should in no way miss this date.
Side-Line
Liles is an artist who’s
already exploring the wide fields of experimental music for quite
a long time. He released an impressive list of CDRs, vinyls and
CDs. He now comes back with this amazing new production released
on the Czech Nextera label. AL built up a strange universe where
his taste of experimentation has been placed in an ambient progression
of mysterious moods. The violin takes an important part in this
production, but has been often used in a very experimental way.
The different sound effects and noises seem to be more important
than the usual sound and play of the violin. It all sounds like
strange and sometimes frightening signals coming from an imaginary
world. A few pieces contain some childish vocal parts, adding a
funny aspect to the work of Liles. This is an unusual album with
a real fascinating content! (DP:6/7) DP.
Free
Music
Aèkoliv jeho hudba vychází z koøenù
avantgardní hudby dne¹ka, my¹lenkovì spadá
do první poloviny 20. století. Sci-fi pøíbìh
zasazený do minulosti. Jak sám autor pøiznává,
je to jeho útìk z depresivní souèasnosti
do minulosti. "Sna¾ím se pøenést
do nahrávek mou melancholii a rozèarování
z moderní doby, na které neshledávám
nic pozitivního." A tak se na desce mísí
skepse se vzpomínkami po "starých dobrých
èasech", pøevedena do hudební øeèi
perem neortodoxního anglického gentlemana - samouka.
Vibrující zvuky starých klávesových
nástrojù asociují èernobílý
film. Film, který pøiná¹í na jedné
stranì sentiment rù¾ových pøíbìhù
s Oldøichem Novým, ale také halucinogenní
vize pijáka absintu s horoucími sny o ¹ílených
doktorech shrbených nad svými obìtmi a dìtských
loutkách s utrhanými konèetinami. Smyèka
se zpomaleným zpìvem starého ¹lágru
na ¹elakové pøeskakující desce
"I Left My Sugar Standing in the Rain" od Sammyho Faina
nepùsobí vùbec pozitivnì. Pøesto
nahrávka není èistì negativní.
Andrew vládne v druhé vlnì smyslem pro vypeèený
humor postavený na zvukových hrátkách
se známými zvuky, je¾ poznáte, teprve
a¾ on uzná za vhodné. Fagot se na vás
zøítí do dvouminutovém krou¾ení
"smyècù" u stropu místnosti ve skladbì
"The New Motor or The Wonderful Infant". Zvuk odtékající
vody z umyvadla kontruje na zaèátku skladby "An
Unkempt Garden or the Cod Cape" nájezdu houslí
a tøikrát se mu "podaøí" je
odrazit. Tuto skladbu navíc poctí svým námoønickým
zpìvem znalec tradièní anglické lidové
kultury Andrew King. V nìkolika dal¹ích pak vypomohou
Aaron Moore s Nickem Mottem z Volcano the Bear s øadu nástrojù
(napøíklad hrou na èinel nebo kazoo). Deska
není jen zajímavou hudební kolekcí,
ale také deskou s "názorem". A tak je tøeba
k ní i pøistupovat. 70% Pavel
Zelinka
Diffusion
Is there anybody there?
The lengthening drone of hollow reverberation suggests not.
TZIK
TZIK TZIK
A
startling interruption from our left periphery lurches to the right
– the eerie sound of a wind-up toy breaking its years of silence.
We have to ask, “Should we be here?”
Intuition
tells us no, but the curiosity is overwhelming.
Around
the corner a serrated saw-wave is launched, ripping open the soundscape.
The Ether Reel. We skip a beat when out of the darkness gunshots
penetrate, a haunting actualisation of the lyrics that accompany,
stolen from Video Killed the Radio Star.
Take
cover and close your eyes – this can only be a bad dream.
The clicking of footsteps is heard getting nearer. Their climax
opens wide a new set and we slip through to lucidly observe our
own Dream of the One Legged Woman (Version). She is dancing inside
a grand piano whilst her cat whines and whimpers with every C#...
CRACKLE,
HISS
A
disused gramophone is breathed new life and rouses our attention,
its rusted radiance offering a growling male song from the half-light.
The warped plate of vinyl cuts its own life short, becoming caught
in limbo, the same groove visited and revisited to enchanting effect
before drowsily giving in to a pulsating intermission in the form
of Dormiveglia.
The
slumber can’t last long though. A procession of spectral violin
players sweeps by with a discordant glissando-quiver on their way
to The Children’s Infirmary or Precious and Sugar Foot. We
briefly hear the sound of children laughing as we reminisce over
a long forgotten sepia-picture of A Cold Spring in Summerland, but
the retreat is short-lived, for the light shifts the shadows to
reveal skeletal exponents from Volcano The Bear gently bowing vibes
and cymbals.
Outside,
the drizzle turns to a heavy downpour and from within An Unkempt
Garden a string quartet plays knotted textures. Blinded by lightning,
we find ourselves washed down a plug-hole, a peculiar event with
a peculiar motif to accompany. A lonesome saxophone laments at the
bottom, bereft of its player.
A
short journey on, the overhead protesting of gulls suggests we’re
nearing the docks. The Captain’s Apprentice delivers a traditional
English song, sung by the disembodied voice of Andrew King. This
outstandingly chilling moment demands the attention of all who hear
it, a wicked Siren’s call, whilst the ship’s crew look
onward with determination and sail us back to our original location.
TZIK
TZIK TZIK - an unexpected return
Our
ears prick up to a cryptic illustration of The Mind as an Engine
that Hitherto Ceases to Function Correctly. Voices are granulated
and corroded, concrete sounds are arbitrarily set into a montage,
like a film decaying and losing its narrative.
Fifty-four
minutes ago the chapter began; now the final trinket-box opens and
a miniature ensemble of mandolin, clarinet, fiddle and wooden kazoo
spring up to recite The Sour Accompaniment in jaunty unison, playing
our somnambulistic departure. This has been a macabre and dusty
journey, an introspective look into a forever-twilight tome, its
ghastly substance instilling a ‘car-accident’ type quality
that commands a second listening. David
JC de la Haye
Zores
bei Radio Z
Und wieder einmal Musik, die nicht so ganz von dieser Welt ist –
kein Antifolk, aber auch nicht tauglich zum Klingelton. Sie stammt
vom englischen Klangtüftler Andrew Liles, der sich auf eher
unspektakuläre Weise schon seit geraumer Zeit an den Rändern
experimenteller Musik zu schaffen macht. Zu Liles jüngsten
Arbeiten zählte eine musikalische Umsetzung der oft erotisch-grotesken
Arbeiten des Surrealisten Hans Bellmer. My long accumulating discontent
ist seine vierte CD von regulärer Länge, sie ist bei aller
Fremdheit stringent und auf ihrem Level beinah zugänglich.
Sie vereint Gesänge von bizarrer Schönheit, Feldaufnahmen,
sphärisches Wimmern und Schimmern. Dazu kommt Instrumentales
von zwei Volcano the Bear-Mitgliedern (Aaron Moore u. Nick Mott).
Lang angesammeltes Missvergnügen als Programm eines Albums
wirkt und ist wohl auch eher misanthropisch. Aber Andrew Liles weiss
vermutlich auch um die Brüche und Verwerfungen, den Gilb und
Moder einer hier vollzogenen Beschwörung eines imaginierten
???merry old England“. Das scheint in die wehmütigen
Songs, die Kinderlieder, die Ballroommelodien eingeschrieben, die
sich aus sphärischem Drönen herausschälen. Es gibt
sicher gewisse Beziehungen zur Musik von Nurse with Wounds, aber
Andrew Liles sieht sonst einen breit gefächerten Musikgeschmack
als eher vorteilhafter an. Liles arbeitet vorwiegend improvisatorisch
mit alten Synthesizern, Tonbandmaschinen und Effektgeräten,
bevor alles im Computer mit Feldaufnahmen, eingespielten Instrumenten
und obskurem Geräusch abgeschmeckt wird. Fundsachen und Literatur,
aber auch viktorianische Postkarten setzen seine Inspiration in
Gang, das Ergebnis kann sich jedoch nach seinen eigenen Worten oft
ein ganzes Stück vom Ausgangspunkt entfernen.
Melancholie und Unzufriedenheit amalgamieren auf dieser CD zu merkwürdig
spukigen Stücken mit ebenso eigenartigen Titeln. (Edward Gorey-Leser
wissen was ich meine.) Sie lassen, und das Booklet unterstützt
den Gedanken, an drapierte Räume in Sepia denken, wo ein seltsam
kostümierter Liebhaber für eine Photographie posiert.
Und die vergehende Zeit verwischt das Bild, löscht Münder
und Augen, lässt Gesten pathetisch und verloren erstarren.
Ineinander gesetzte Klangsplitter untermalt von Schreibmaschinenklappern
und Kinderstimmen treiben - meist gelassen - vorüber, und in
ihrem kontinuierlichen Brummen blitzt wohl auch so etwas wie ein
dunkler, sardonischer Humor auf. Liles Musik mag spirituelle Ambitionen
haben, Esoterik liegt ihr bei aller Versponnenheit fern. Andrew
Liles ist eine eigenartig entschleunigte Platte gelungen, die mensch
sowohl über Kopfhörer, aber auch beim Bügeln oder
beim Frühstück anhören kann. Gerne mit einer Tasse
Tee, bitte.
Anspieltipps: Skobniki, Dissolved (The Whare Ao Aitu),The New Motor
or The Wonderful Infant, My long accumulating discontent, Last Orders,
The Mind as an Engine that Hitherto Ceases to Function Correctly.
Hans Plesch
|
