|
REVIEWS
Brainwashed
The most important and
pleasing aspect of Andrew Liles' latest full-length is that it doesn't
depend on any one formula, nor does it ever venture into the realm of
total and complete chaotic madness. At times the music is wonderfully
melodic, featuring ballroom-like music circa 1930s or 1940s and, at other
times, it is an admixture blossoming with strange digital reverberations
and analogue distortion. Most notably, however, My Long Accumulating Discontent
features intelligible vocal parts and nearly unedited instrumental passages.
His music is ever-expanding and finding new modes of existence. There
is no sense here in talking about drones or noise. Though the music can
be a collage of random samples and instruments at times, this record also
features a queer and convincing logic that stems from its almost antique
sound. Tracks like "Dissolved (Te Whare Ao Aitu)" and "The
Sour Accompaniment" make a direct appeal to antiquity and play on
the notion that these songs are all part of some morbid dream set far
in the past; almost like Tim Burton's vision of America at the turn of
the century. On the other hand, there are soft and fluid pieces such as
"The Children's Infirmary or Precious and Sugar Foot" and "A
Cold Spring in Summerland" that play off less familiar sounds and
structures. While sounding distinct and perhaps more inviting than their
musical neighbors, they ooze an aroma woven out of dust, old age, and
memories better forgotten. I have an inkling of an idea that there is
some form of a band environment behind these seventeen tracks—saxophones,
nervous cymbals, melodic vocal parts, and narrative elements all play
a part in various places—and there is, periodically, a very direct
and uplifting song structure that stands out among the other pieces without
being a show-stealer. I doubt Liles is forming a familiar band whatsoever,
but the music that's ushered forth from his mind and those of the musicians
used on this album is undoubtedly more structured and mesmerizing than
anything else I've heard from him. Despite this, he's also managed to
maintain the haunting, demonic, and perverse demeanor that makes his music
so unique and alluring. It's the addition of new sounds and structures
to his music plus his ability to manipulate those structures that make
this record stand out so sharply in my collection. Songs like "An
Unkempt Garden or the Cod Cape" and "The Captain's Apprentice"
are the most emotionally stunning songs I've heard come from Liles and
it is in their shape and movements that they become so remarkable. It's
a shame that I missed this record in 2004, it deserves a great deal of
attention as it is one of the most exciting records I've heard from the
realm of all music subconscious and spectral. - Lucas Schleicher
Vital
Weekly
For long time readers of Vital Weekly the name of Andrew Liles
should be a familiar one. In the past he has released his works on his
own label, but also on Infraction Records from the USA and now a new album
on the Czech label Nextera. As on his recent CD's 'Aural Anagram' and
'All Closed Doors', Andrew Liles has by now a refined personal style.Processing
sounds through his equipment (mainly a synth and loads of sound effects),
adding 'field' recordings, which in Liles' case is mostly voices of children
but also an almost neo-folk singer in 'The Captain's Apprentice', thus
creating a highly surreal soundscape. As noted before the influence of
Nurse With Wound is never far away here in Liles' work, but I must also
note that Liles develops his style more and more and it's in these special,
small refinements that he builts quite a strong CD. Maybe the strongest
so far. Some of his previous works were maybe a bit too uniform, dwelling
too much on one idea, but here he takes his various ideas - ambient, musique
concrete, electronic and surreal hörspiel - into account, and uses
for each of the seventeen tracks elements from these ideas. Although I
am not sure what the underpinning theme is here, I believe (so I am told)
that it has to do with the current state of England - the violence, the
pub closing early so everybody drinks too much - and that is was never
any different. Liles uses old english songs to make his point clear. Maybe
for the non-native english man this is all hard to understand, and it
is a damm fine album. (FdW)
Okultura
Co to je za hudbu!? A kdo je Andrew Liles?
Pomucky Andrew Lilese ke komponování
Je dábelským e-anatomem,
který na svém orgasmem hýkajícím šicím
stroji sešívá kousky zvukových ploch horkou
jehlou, aby se chladila ledem studených kompozic ze surreálného
sveta a sama docházela rozkoše deflorací zvukových
samplu z dávných dob váleckového fonografu
nebo cerných težkých vinylu? Jsou tu názvuky
dadaistu mucících šicí stroje, dekompozice slavných
„nursery rhymes“ dovedených za rucicku pred brány
kakofonického pekla zbaveného lidství a naopak obydleného
mimovolne trhavými pohyby kovových údu aneb duše
vtelené do mechanických loutek? Srovnání Hanse
Bellmera a Andrew Lilese není náhodné. Jakým
zpusobem konstruoval své loutky on?
„Pripevnit panty,“ píše
Hans Bellmer (viz Loutka, 1934),
„vyjmout z kruhu a jejich
paprsku obrazy detských postoju, jemne sledovat kontury prohlubní,
vychutnat krivky a trousit – nikoliv bez zášti –
palcivou príchut deformace. A nakonec upustit od tichého
zastavení pred vnitrním mechanismem, odhalit tajné
myšlenky malých devcátek a podívat se –
nejradeji pres pupek – až na samé jejich dno: panorama,
které v hlubinách bricha otevírá mnohobarevné
elektrické osvetlení. Copak to není rešení?“
(Dvojsmysly, 1975)
A to je i duchem hudby Andrew Lilese:
vykroutí téma z pantu, deformuje jej pro vyšší
mravní poznání, procež není nic nemravného
na jeho samplech nebo transformacích jednoho v druhé. V
jeho pojetí i desuplná promena dr. Jekylla v pana Hyda je
rajským pusobením v jednote mysli. To hudba je ten nebeský
nástroj, jímž mává jako kouzelnou hulkou
pred našimi užaslými zraky a promenuje „minimalistickou
myš“ v „surrealistického elektronického
slona“, a pak zase zpet, podle libosti stvoritele zvukových
svetu. Loutkami se Liles zabýval už na svém druhém
albu Aural Anagram (Infraction Records, 2003) a chystá se na ne
i ve svém pripravovaném albu New York Doll, pricemž
název skladby druhého disku je opravdu príznacný:
Taumatawhakatangitangihangakoauautamateapokaiwhenu-akitanatahullanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwyll-llantysiliogogogoch.
V roce 1937 Bellmer buduje druhou
loutku a „provokuje prírodu:
kolem ústrední sféry budou zavešeny dve pánve,
dva páry nohou, zatímco samotná pánev, která
se dá prevrátit, muže po libosti evokovat horní
cást stehen nebo prsou, a korunou muže nebo nemusí
být hlava“. ... V tom okamžiku jsem materializoval nemožné.“
(Constantin Jelinski)
Tak i Liles. Buduje své elektronické
loutky a uvádí je na jevište svého loutkového
divadla. Vdechuje jim život, leckdy jen efemérní, jindy
naopak z nich tryská vecnost. Vezme zvuk, oprede jej jiným
zvukem jako spirálou života, rozechveje jej vibracemi, vdechne
mu ozveny a život j-e-pice, vše je docasné, promenlivé
a Liles jako rozhnevaný e-Proteus vírí svety napríc,
tu pozoruje veci kukátkem, onde mikroskopem, kopne botickou nebo
podetne kosou, nabere lopatickou nebo urve úd: ejhle!
ANDREW LILES: My Long Accumulating
Discontent
Is there anybody there? evokuje predstavu sveta zabydleného mechanickou
civilizací a materské školky pro roboty, kterí
práve prožívají své první žvatlání
a pokusy o komunikaci. Skobniki je Lemova a Tarkovského Solaris
v audiální menažérii a vzpomnel jsem slov Akiro
Kurosawy k tomu: „Po Solaris natocil ješte Zrcadlo.
Je to film o jeho detství,
vzpomínkách, ale je také duležité správne
jej uchopit. V první rade je to film s nelineárním
vývojem. A jsou vubec nekdy detské vzpomínky v navzájem
logické souvislosti? Mezi temito nevysvetlitelnými útržky
pameti je pritom velmi prirozene udržována esence detských
vzpomínek.“ Tu esenci opravdu jste s to pevne uchopit jen
tehdy, pokud nelpíte príliš na vecech, ale dokážete
se jimi nechat unášet na krídlech fantazie, neb tady
je jí prehršle. Holcicka
s koníckem
The Ether Reel navodí predstavu futuristicky pojatých Coil,
kde monotónní hlas (umelé bytosti, neživé
loutky) deklamuje, ale hlavne se snaží o nápodobu cloveka
a volá o porozumení a pochopení a slitování
nad hruzou umelého života a žadoní o kousek citu
a záchvev života, aspon jednou jedinkrát aby protknul
neexistující duši – presto tam na dne cosi je,
stvoritel byl nelítostný a zapomnel tam své bolesti.
Pokažené mechanické hracky, pokoj šíleného
vynálezce robotských duší v kultovním
filmu Blade Runner, jímž se procházejí podivné
„robytustky“, mašírují snem jednonohé
ženy (Dream of the One Legged Woman) a volají bud „Hell!“
nebo snad „Help!“. Pri poslechu následující
skladby, dekomponované sladké jazzovky I Left My Sugar Standing
in the Rain od Sammyho Faina, se objevují reminiscence na Blade
Runner ješte jednou – kdo jej zná, bude vedet, o cem
je rec (One More Kiss Dear, Skelling/Vangelis).
Trochu je to jako vzpomínání psu v krásné
knize Když ješte žili lidé amerického sci-fi
autora Clifforda Donalda Simaka:
„Tuto legendu si psi vyprávejí
u vecerních ohnu, když vane severák. To se vždy
rodina shromáždí kolem kamenného krbu, štenata
tiše sedí a poslouchají, a když vyprávení
skoncí, zvedave se ptají:
„Co je to clovek?“ vyzvídají.
Nebo: „Co je to mesto?“
Ci snad: Co je to válka?“
Jednoznacná odpoved na kteroukoli
z techto otázek neexistuje. Jenom domnenky, teorie a mnoho ucených
dohadu, ale to nejsou odpovedi.
V rodinném kruhu se jiste mnoho vypravecu uchýlilo k obvyklému
vysvetlení, že jsou to všechno pouhé báje,
že neco takového jako clovek ci mesto nikdy neexistovalo,
že v pohádkách se nedá hledat pravda, nebot
pohádky jsou jenom pouhou zábavou a nicím víc.
Taková vysvetlení - i když štenatum snad postací
- vlastne ani vysvetlení nejsou. Ostatne v techto prostých
príbezích ani nechceme hledat pravdu.
Tato legenda, složená z osmi zastavení, se vypráví
už celé veky. Pokud se dá ješte sledovat, není
o jejím zrodu žádných dokladu; ani nejpodrobnejší
studium neobjeví byt i nepatrné záchytné body,
které by vrhly svetlo na proces, jak legenda vznikala a jak se
vyvíjela. Jiste byla léty, kdy kolovala od úst k
ústum, stylisticky pretvárena, i když nelze vypátrat
charakter úprav.
O její starobylosti - a podle nekterých spisovatelu aspon
zcásti nepsím puvodu - svedcí spousta nesrozumitelných
výrazu: slov, vet, a - to je na veci nejhorší - predstav,
které dnes postrádají jakéhokoli smyslu; možná,
že tomu tak bylo vždycky. Opakovaným vyprávením
se tato slova a vety vžily a v urcitém smyslu dostaly jistý
osobitý význam. Nikdo ovšem neví, jak dalece
se namátkou volená slova približují svému
puvodnímu významu. Celá tato Legenda nechce polemizovat
s nekterými argumenty technického rázu, jako napríklad
existoval-li Clovek nebo neexistoval, co je obsahem pojmu Mesto, nebo
s rozlicnými teoretickými výklady pojmu Válka,
ani s mnoha jinými otázkami, na než narazí každý
badatel, jakmile zacne hledat dukaz, odpovídá-li Legenda
historické pravde.
Smysl tohoto vydání hledejme pouze ve snaze predložit
úplný, nekorigovaný text Legendy v podobe, k jaké
došla do dnešních dob. Poznámky pred jednotlivými
kapitolami mají strucne rekapitulovat sporné otázky,
neusilují o jakákoli rešení. Pro ty, kdo by
se rádi zahloubali dukladneji do problematiky jednotlivých
zastavení ci vedeckých hypotéz, jež se k nim
váží, existuje premíra textu, sepsaných
daleko kompetentnejšími psy, než za jakého se
pokládá vydavatel.
Když byly nedávno objeveny
zlomky patrne kdysi rozsáhlé literatury, byly použity
jako nejnovejší argument, potvrzující názor,
že alespon cást Legendy prece jen pochází od
mýtického a tak sporného Cloveka, dokonce prý
spíš než od psu. Avšak dokud nebude bezpecne prokázáno,
že Clovek skutecne existoval, mají podobné argumenty
o clovecím puvodu objevených zlomku jen nepatrnou váhu.
Obzvlášte významná - nebo zneklidnující
(podle stanoviska ctenáre) - je skutecnost, že titul literárního
zlomku je totožný s titulem prvního zastavení
Legendy. Slovo samo ovšem nemá vubec žádný
význam.
V popredí stojí otázka, zdali je recený Clovek
vubec kdy existoval jak živý tvor. V této chvíli
musíme pro nedostatek pozitivních dokladu vycházet
ze strízlivého konstatování, že nikoli
- že clovek, jak nám ho predstavuje Legenda, je výplodem
psího bájesloví. Pojem Clovek patrne pochází
z ranných dob Psí kultury, kde mel funkci mystické,
bájné bytosti, jakéhosi kmenového bužka,
k nemuž patrne psi vzhlíželi, kdykoli se nemeli kam utéct
pro útechu a pomoc.
Pres tyto strízlivé závery však mezi psy existují
jedinci, pokládající Cloveka za starodávného
boha, jenž kdysi reálne existoval, jindy za návštevníka,
z nejaké jiné Zeme ci dimenze, jenž prišel na
náš svet, a nejaký cas žil mezi našimi predky,
aby jim pomáhal, a pak opet odešel tam, odkud prišel.
Jiní verí, že Clovek a pes mají spolecný
puvod jako tvorové, kterí spolupracovali a snad se i doplnovali
pri vytvárení jakési kultury, ale pak - jiste velice
dávno - se jejich cesty rozdelily.
Ze všech znepokojivých skutecností - a je jich mnoho
- je na Legende nejnápadnejší jistý opar posvátné
úcty, obklopující Cloveka jako aureola. Prumerný
ctenár bude patrne v této kvalite videt básnickou
ozdobu. Ale tato úcta však znacne prekracuje rámec
kultu kmenového božstva; témer instinktivne pocitujete,
že je zrejme hluboce vkorenena do drene jakési dnes už
zapomenuté víry nebo rituálu našich prehistorických
predku.
Dnes už je pramalá nadeje, že se kdy podarí vyjasnit
nekterý z mnoha rozporu, jež se kolem Legendy nakupily.
Zde tedy je ona jímavá Legenda - necht ji každý
cte tak, jak mu je libo, pro zábavu nebo s úmyslem vystopovat
historický význam ci obecnejší smysl jejich
zastavení. A nám nezbývá, než udelit
prumernému ctenári ješte jednu radu: neberte je príliš
vážne, protože jinak vás jen zmatou ci dokonce
propadnete šílenství...“
Možná nekterými
skladbami již prokvétá šílenství
nejakého zmateného a hravého štenete, jež
z propasti veku doluje vzpomínky na teplou a hrejivou náruc
cloveka, v níž byli drženi jeho predkové…
Možná je to všechno jen bajka pro sychravé podzimní
vecery, kdy se tak dobre naslouchá pohádkovým príbehum.
Dormiveglia je drone music, huk je tu ovšem velmi jemnou ukolébavkou,
nad kterou usínají androidé a nechávají
si snít o elektrických oveckách. Skladba se prelívá
v bití porouchaných hodin (The New Motor or The Wonderful
Infant), nad nimiž naríká a štebetá e-havet
a dožaduje se k nim nového strojku pro malickou puvabnou infantku,
o níž rozjímal v její mrtvé kráse
Maurice Ravel.
Pohled za okénko ústavu pro slabá a neduživá
dítka, kterak jsou na lákavé cukerné diete,
evokuje The Children’s Infirmary or Precious and Sugar Foot. Za
okny venku studí jaro, trebaže pobýváte v nádherné
snové Letní zemi a není to naposledy, co se mihne
zvukovými vzpomínkami našich loutek fascinace jazzem:
sample I Get Along Without You Very Well od Lew Stonea z krásného
filmu The Singing Detektive probehne ješte skladbou A Cold Spring
in Summerland.
Titulní skladba alba, My
Long Accumulating Discontent, je opravdu hrozivou výpovedí
o dlouho narustající nespokojenosti, v pozadí bují
príznaky náhle vyhrezávající do vedomí,
pak se zase zasunou zpet do nevedomí a páchají tam
netušené zlo na nevinátcích.
An Unkempt Garden or the Cod Cape je klukovskou výpravou do staré
ohrady se zpustlou zahradou, kde lze zahlédnout za letní
bourky nejasné stíny, možná leckdy až trýznive
povedomé, jenže byt i opakovane pricházejí až
k oknu, zustávají jenom stíny. Melancholie takového
nenaplneného vzpomínání…
Last Orders kapitána pred odjezdem zaoceánské lodi
v den, který jest pln mlhy veštící neblahou
katastrofu v podobe setkání s Bludným Holandanem,
jehož jest námorníkum se obávati jako cloveku
setkání s Animou. Kapitánuv ucedník (The Captain’s
Apprentice) v tom duchu pokracuje a je krížencem mezi keltskou
baladou, jakou by mohl nazpívat trebas i Denez Prigent, a námornickými
odrhovackami Toma Waitse. Najednou se stane cosi zvláštního,
hlas se kapitánovi promení, podtrhne jej staré harmonium,
a z kapitána je najednou jiná bytost privanuvší
z krajin, o nichž slušní námorníci nemluví,
presto každý zná hruzostrašné historky
o posledním prístavu neblahých a kletých lodivodu,
co zabloudili do tajuplné Baharny (srv. H. P. Lovecraft). Tam to
všechno zacne, stínové bytosti, zakletý hrací
strojek, který se rozezní, jenom když nová ztracená
duše prirazí ke brehum zapovezené Baharny, nejasné
šeptání, útržky zapomenuté písne
(Shadow Song), mechanické kukacky, zadrhnuté mluvící
panenky (The Mind as an Engine that Hitherto Ceases to Function Correctly)
– najednou vše projasní banjo a jazzový orchestr
na plovoucím altánku (The Sour Accompaniment) znející
pro tuto chvíli spíše jako zatrpklý doprovod,
který se vynoril z mlhy a zase do ní vplul, takže vše
vypadá jako prízrak, protože nikdo neví, jak
by se tam mohl ocitnout ani kam by plul… Mysl prestává
fungovat jako stroj a jeví známky vadného chodu:
vymenit ci nevymenit?
By Sewers’ Side je slovní hrícka. Naznacuje, že
život je sh*t – všichni sedíme nad stokou –
a dohromady slovo „sewer side“ zní podobne jako „suicide“
– je to depresivní písen o živote, který
je prázdný a nanicovatý, takže se práve
tak mužeš klidne zabít!
Tradicní znalec anglické
lidové kultury Andrew King se v jedné skladbe spojil s Andrew
Lilesem a Aaron Moore a Nick Mott z Volcano the Bear prispeli k nekolika
dalším. Album je vynikajícím zpusobem nahrané.
Cistota zvuku je až udivující, samozrejme vyjma samplu.
Design bookletu, myslím, odpovídá založení
duše Andrew Lilese zcela dokonale, a to vcetne morfingu hlavy jazzového
kytaristy na vnitrním inlay. Ale to už jsme zase zpet na zacátku
u Hanse Bellmera:
Roku 1957 napsal Anatomii obrazu.
Príteli v dopise (Dvojsmysly) vysvetlil, že když poskládal
cásti loutky a nekteré dal více ci méne dohromady,
prožíval „záplavu
nepopsatelné rozkoše, jež se dá srovnat s tím,
co clovek pocituje, když najde poklad, který horecnate hledá
dvacet nebo tricet let“.
Tu záplavu nepopsatelné
sonické rozkoše jsem zažíval spolu s ním
pri nalezení horecnate hledaného a kdysi dávno ztraceného
klukovského pokladu tentokrát i já. A já mu
za to dekuji. LvcSan
Evolver
Beachtenswerter Elektronikmusiker verbindet Minimal-Sounds mit Gruselstimmen
und altmodischer Instrumentierung.
Andrew Liles macht seit 20 Jahren Musik, wird aber erst heute langsam
in der Avantgarde-Elektronikszene wahrgenommen. Das ist auch kein Wunder,
da seine ersten regulären Veröffentlichungen nur wenige Jahre
alt sind. Älteres Material aus den 80er und 90er Jahren erschien
erst jetzt in einer 13-CDR-Box im Eigenverlag.
Das tschechische Label NextEra allerdings veröffentlichte soeben
das neueste Album des stillen Musikers, und dieses ist Liles´ bisher
reifstes und durchdachtestes Werk. Die 17 Tracks auf der CD reichen von
klassischen Drone-Pieces über akustisch instrumentierte Kammermusikstücke
bis zu den äußerst spukigen Sprach/Musik-Collagen, die für
Liles so typisch sind.
"Ich glaube, man kann meine Musik sehr leicht verstehen", sagt
der Musiker in einem Interview. "Mit den eher unheimlichen Sounds,
die ich komponiere, drücke ich meine Melancholie und meine Unzufriedenheit
mit der heutigen Welt aus. Ich kann mir nicht viel Positives aus der modernen
Zeit holen."
Ganz so pessimistisch ist Liles in Wirklichkeit allerdings nicht, und
ein dunkler Humor kommt in seinen Stücken auch oft zum Ausdruck.
Was ihn von den 08/15-Ambient-Komponisten am meisten unterscheidet, ist
der narrative Einsatz von oft unheimlich klingenden Stimmen und ein Hang
zu antiquierten Sounds, die so tönen, als wären sie von einer
alten Schellack gesamplet. Tatsächlich wurden sie aber auf dem vorliegenden
Tonträger mit Mitgliedern der Industrial/Avantgarde-Band Volcano
the Bear eingespielt - eine Kollaboration, die Sinn hat und das Beste
aus beiden Welten zum Vorschein bringt.
"My Long Accumulating Discontent" ist ohne Übertreibung
eine sensationelle Platte, die Andrew Liles künstlerisch meilenweit
an den meisten seiner Kollegen vorbeiführt und ihm hoffentlich einen
Teil jener Anerkennung bringen wird, die ihm seit Jahren zustehen würde.
Als Tip sei auf sein erstes Österreich-Konzert am 28. November im
Wiener rhiz hingewiesen. Wer die Zukunft der ruhigen Elektronik erleben
will, sollte diesen Termin auf keinen Fall verpassen. Walter
Robotka
English
translation -
Andrew
liles has been making music for 20 years but it's only recently that he's
become known in the Avantgarde electronic scene. It's not a surprise as
his first regular releases are only a few years old. Older material from
the 80s and 90s now appear in a 13 CD boxset. The Czech label Nextera
have released the latest album and this is Liles' most mature and well
thought out work. The 17 tracks on the CD range from
classic drone pieces over chamber music played by acoustic instruments
to spooky voice/music collages which are typical for Liles. 'I believe
you can understand my music very easily' says the musician in an interview,
'with the creepy sounds I compose I express my melancholy and dissatisfaction
with the modern world.I can't find anything positive in modern times'.
In reality Liles isn't so pessimistic and there is dark humour in his
work. The thing that differentiates him most from the ambient composers
is the inserts of eerie vocals and the penchant for old sounds which sound
like they've been sampled from old shellac. These are actually used in
a collaboration with members of the industrial/avant garde band Volcano
the Bear, a collaboration which makes good sense and has the best of both
worlds.
My Long .. is, without exagerating, a sensational record with which Andrew
Liles overtakes most of his colleagues by miles and miles, hopefully this
will bring him the recognition which he has been entitled to for years.
A tip - be at his first Austrian gig at Rhiz. Whoever wants toexperience
the future of calm/restful electronics should in no way miss this date.
Side-Line
Liles is an artist who’s
already exploring the wide fields of experimental music for quite a long
time. He released an impressive list of CDRs, vinyls and CDs. He now comes
back with this amazing new production released on the Czech Nextera label.
AL built up a strange universe where his taste of experimentation has
been placed in an ambient progression of mysterious moods. The violin
takes an important part in this production, but has been often used in
a very experimental way. The different sound effects and noises seem to
be more important than the usual sound and play of the violin. It all
sounds like strange and sometimes frightening signals coming from an imaginary
world. A few pieces contain some childish vocal parts, adding a funny
aspect to the work of Liles. This is an unusual album with a real fascinating
content! (DP:6/7) DP.
Free
Music
Aèkoliv jeho hudba vychází z koøenù
avantgardní hudby dne¹ka, my¹lenkovì spadá
do první poloviny 20. století. Sci-fi pøíbìh
zasazený do minulosti. Jak sám autor pøiznává,
je to jeho útìk z depresivní souèasnosti do
minulosti. "Sna¾ím se pøenést do nahrávek
mou melancholii a rozèarování z moderní doby,
na které neshledávám nic pozitivního."
A tak se na desce mísí skepse se vzpomínkami po "starých
dobrých èasech", pøevedena do hudební
øeèi perem neortodoxního anglického gentlemana
- samouka. Vibrující zvuky starých klávesových
nástrojù asociují èernobílý
film. Film, který pøiná¹í na jedné
stranì sentiment rù¾ových pøíbìhù
s Oldøichem Novým, ale také halucinogenní
vize pijáka absintu s horoucími sny o ¹ílených
doktorech shrbených nad svými obìtmi a dìtských
loutkách s utrhanými konèetinami. Smyèka se
zpomaleným zpìvem starého ¹lágru na ¹elakové
pøeskakující desce "I Left My Sugar Standing
in the Rain" od Sammyho Faina nepùsobí vùbec
pozitivnì. Pøesto nahrávka není èistì
negativní. Andrew vládne v druhé vlnì smyslem
pro vypeèený humor postavený na zvukových
hrátkách se známými zvuky, je¾ poznáte,
teprve a¾ on uzná za vhodné. Fagot se na vás
zøítí do dvouminutovém krou¾ení
"smyècù" u stropu místnosti ve skladbì
"The New Motor or The Wonderful Infant". Zvuk odtékající
vody z umyvadla kontruje na zaèátku skladby "An Unkempt
Garden or the Cod Cape" nájezdu houslí a tøikrát
se mu "podaøí" je odrazit. Tuto skladbu navíc
poctí svým námoønickým zpìvem
znalec tradièní anglické lidové kultury Andrew
King. V nìkolika dal¹ích pak vypomohou Aaron Moore
s Nickem Mottem z Volcano the Bear s øadu nástrojù
(napøíklad hrou na èinel nebo kazoo). Deska
není jen zajímavou hudební kolekcí, ale také
deskou s "názorem". A tak je tøeba k ní
i pøistupovat. 70% Pavel
Zelinka
Diffusion
Is there anybody there? The
lengthening drone of hollow reverberation suggests not.
TZIK
TZIK TZIK
A
startling interruption from our left periphery lurches to the right –
the eerie sound of a wind-up toy breaking its years of silence. We have
to ask, “Should we be here?”
Intuition
tells us no, but the curiosity is overwhelming.
Around
the corner a serrated saw-wave is launched, ripping open the soundscape.
The Ether Reel. We skip a beat when out of the darkness gunshots penetrate,
a haunting actualisation of the lyrics that accompany, stolen from Video
Killed the Radio Star.
Take
cover and close your eyes – this can only be a bad dream. The clicking
of footsteps is heard getting nearer. Their climax opens wide a new set
and we slip through to lucidly observe our own Dream of the One Legged
Woman (Version). She is dancing inside a grand piano whilst her cat whines
and whimpers with every C#...
CRACKLE,
HISS
A
disused gramophone is breathed new life and rouses our attention, its
rusted radiance offering a growling male song from the half-light. The
warped plate of vinyl cuts its own life short, becoming caught in limbo,
the same groove visited and revisited to enchanting effect before drowsily
giving in to a pulsating intermission in the form of Dormiveglia.
The
slumber can’t last long though. A procession of spectral violin
players sweeps by with a discordant glissando-quiver on their way to The
Children’s Infirmary or Precious and Sugar Foot. We briefly hear
the sound of children laughing as we reminisce over a long forgotten sepia-picture
of A Cold Spring in Summerland, but the retreat is short-lived, for the
light shifts the shadows to reveal skeletal exponents from Volcano The
Bear gently bowing vibes and cymbals.
Outside,
the drizzle turns to a heavy downpour and from within An Unkempt Garden
a string quartet plays knotted textures. Blinded by lightning, we find
ourselves washed down a plug-hole, a peculiar event with a peculiar motif
to accompany. A lonesome saxophone laments at the bottom, bereft of its
player.
A
short journey on, the overhead protesting of gulls suggests we’re
nearing the docks. The Captain’s Apprentice delivers a traditional
English song, sung by the disembodied voice of Andrew King. This outstandingly
chilling moment demands the attention of all who hear it, a wicked Siren’s
call, whilst the ship’s crew look onward with determination and
sail us back to our original location.
TZIK
TZIK TZIK - an unexpected return
Our
ears prick up to a cryptic illustration of The Mind as an Engine that
Hitherto Ceases to Function Correctly. Voices are granulated and corroded,
concrete sounds are arbitrarily set into a montage, like a film decaying
and losing its narrative.
Fifty-four
minutes ago the chapter began; now the final trinket-box opens and a miniature
ensemble of mandolin, clarinet, fiddle and wooden kazoo spring up to recite
The Sour Accompaniment in jaunty unison, playing our somnambulistic departure.
This has been a macabre and dusty journey, an introspective look into
a forever-twilight tome, its ghastly substance instilling a ‘car-accident’
type quality that commands a second listening. David
JC de la Haye
Zores
bei Radio Z
Und wieder einmal Musik, die nicht so ganz von dieser Welt ist –
kein Antifolk, aber auch nicht tauglich zum Klingelton. Sie stammt vom
englischen Klangtüftler Andrew Liles, der sich auf eher unspektakuläre
Weise schon seit geraumer Zeit an den Rändern experimenteller Musik
zu schaffen macht. Zu Liles jüngsten Arbeiten zählte eine musikalische
Umsetzung der oft erotisch-grotesken Arbeiten des Surrealisten Hans Bellmer.
My long accumulating discontent ist seine vierte CD von regulärer
Länge, sie ist bei aller Fremdheit stringent und auf ihrem Level
beinah zugänglich. Sie vereint Gesänge von bizarrer Schönheit,
Feldaufnahmen, sphärisches Wimmern und Schimmern. Dazu kommt Instrumentales
von zwei Volcano the Bear-Mitgliedern (Aaron Moore u. Nick Mott).
Lang angesammeltes Missvergnügen als Programm eines Albums wirkt
und ist wohl auch eher misanthropisch. Aber Andrew Liles weiss vermutlich
auch um die Brüche und Verwerfungen, den Gilb und Moder einer hier
vollzogenen Beschwörung eines imaginierten ???merry old England“.
Das scheint in die wehmütigen Songs, die Kinderlieder, die Ballroommelodien
eingeschrieben, die sich aus sphärischem Drönen herausschälen.
Es gibt sicher gewisse Beziehungen zur Musik von Nurse with Wounds, aber
Andrew Liles sieht sonst einen breit gefächerten Musikgeschmack als
eher vorteilhafter an. Liles arbeitet vorwiegend improvisatorisch mit
alten Synthesizern, Tonbandmaschinen und Effektgeräten, bevor alles
im Computer mit Feldaufnahmen, eingespielten Instrumenten und obskurem
Geräusch abgeschmeckt wird. Fundsachen und Literatur, aber auch viktorianische
Postkarten setzen seine Inspiration in Gang, das Ergebnis kann sich jedoch
nach seinen eigenen Worten oft ein ganzes Stück vom Ausgangspunkt
entfernen.
Melancholie und Unzufriedenheit amalgamieren auf dieser CD zu merkwürdig
spukigen Stücken mit ebenso eigenartigen Titeln. (Edward Gorey-Leser
wissen was ich meine.) Sie lassen, und das Booklet unterstützt den
Gedanken, an drapierte Räume in Sepia denken, wo ein seltsam kostümierter
Liebhaber für eine Photographie posiert. Und die vergehende Zeit
verwischt das Bild, löscht Münder und Augen, lässt Gesten
pathetisch und verloren erstarren. Ineinander gesetzte Klangsplitter untermalt
von Schreibmaschinenklappern und Kinderstimmen treiben - meist gelassen
- vorüber, und in ihrem kontinuierlichen Brummen blitzt wohl auch
so etwas wie ein dunkler, sardonischer Humor auf. Liles Musik mag spirituelle
Ambitionen haben, Esoterik liegt ihr bei aller Versponnenheit fern. Andrew
Liles ist eine eigenartig entschleunigte Platte gelungen, die mensch sowohl
über Kopfhörer, aber auch beim Bügeln oder beim Frühstück
anhören kann. Gerne mit einer Tasse Tee, bitte.
Anspieltipps: Skobniki, Dissolved (The Whare Ao Aitu),The New Motor or
The Wonderful Infant, My long accumulating discontent, Last Orders, The
Mind as an Engine that Hitherto Ceases to Function Correctly. Hans Plesch
|
