MY LONG ACCUMULATING DISCONTENT

. Is there anybody there?
. Skobniki
. The Ether Reel
. Dream of the One Legged Woman (Version)
. Dissolved (Te Whare Ao Aitu)
. Dormiveglia
. The New Motor or The Wonderful Infant
. The Children’s Infirmary
. A Cold Spring in Summerland
. My Long Accumulating Discontent
. An Unkempt Garden or the Cod Cape
. Last Orders
. The Captain’s Apprentice
. Shadow Song
. The Mind as an Engine that Hitherto Ceases to Function Correctly
. The Sour Accompaniment
. By Sewers’ Side

REVIEWS

Brainwashed
The most important and pleasing aspect of Andrew Liles' latest full-length is that it doesn't depend on any one formula, nor does it ever venture into the realm of total and complete chaotic madness. At times the music is wonderfully melodic, featuring ballroom-like music circa 1930s or 1940s and, at other times, it is an admixture blossoming with strange digital reverberations and analogue distortion. Most notably, however, My Long Accumulating Discontent features intelligible vocal parts and nearly unedited instrumental passages. His music is ever-expanding and finding new modes of existence. There is no sense here in talking about drones or noise. Though the music can be a collage of random samples and instruments at times, this record also features a queer and convincing logic that stems from its almost antique sound. Tracks like "Dissolved (Te Whare Ao Aitu)" and "The Sour Accompaniment" make a direct appeal to antiquity and play on the notion that these songs are all part of some morbid dream set far in the past; almost like Tim Burton's vision of America at the turn of the century. On the other hand, there are soft and fluid pieces such as "The Children's Infirmary or Precious and Sugar Foot" and "A Cold Spring in Summerland" that play off less familiar sounds and structures. While sounding distinct and perhaps more inviting than their musical neighbors, they ooze an aroma woven out of dust, old age, and memories better forgotten. I have an inkling of an idea that there is some form of a band environment behind these seventeen tracks—saxophones, nervous cymbals, melodic vocal parts, and narrative elements all play a part in various places—and there is, periodically, a very direct and uplifting song structure that stands out among the other pieces without being a show-stealer. I doubt Liles is forming a familiar band whatsoever, but the music that's ushered forth from his mind and those of the musicians used on this album is undoubtedly more structured and mesmerizing than anything else I've heard from him. Despite this, he's also managed to maintain the haunting, demonic, and perverse demeanor that makes his music so unique and alluring. It's the addition of new sounds and structures to his music plus his ability to manipulate those structures that make this record stand out so sharply in my collection. Songs like "An Unkempt Garden or the Cod Cape" and "The Captain's Apprentice" are the most emotionally stunning songs I've heard come from Liles and it is in their shape and movements that they become so remarkable. It's a shame that I missed this record in 2004, it deserves a great deal of attention as it is one of the most exciting records I've heard from the realm of all music subconscious and spectral. - Lucas Schleicher

Vital Weekly
For long time readers of Vital Weekly the name of Andrew Liles should be a familiar one. In the past he has released his works on his own label, but also on Infraction Records from the USA and now a new album on the Czech label Nextera. As on his recent CD's 'Aural Anagram' and 'All Closed Doors', Andrew Liles has by now a refined personal style.Processing sounds through his equipment (mainly a synth and loads of sound effects), adding 'field' recordings, which in Liles' case is mostly voices of children but also an almost neo-folk singer in 'The Captain's Apprentice', thus creating a highly surreal soundscape. As noted before the influence of Nurse With Wound is never far away here in Liles' work, but I must also note that Liles develops his style more and more and it's in these special, small refinements that he builts quite a strong CD. Maybe the strongest so far. Some of his previous works were maybe a bit too uniform, dwelling too much on one idea, but here he takes his various ideas - ambient, musique concrete, electronic and surreal hörspiel - into account, and uses for each of the seventeen tracks elements from these ideas. Although I am not sure what the underpinning theme is here, I believe (so I am told) that it has to do with the current state of England - the violence, the pub closing early so everybody drinks too much - and that is was never any different. Liles uses old english songs to make his point clear. Maybe for the non-native english man this is all hard to understand, and it is a damm fine album. (FdW)

Okultura
Co to je za hudbu!? A kdo je Andrew Liles?
Pomucky Andrew Lilese ke komponování

Je dábelským e-anatomem, který na svém orgasmem hýkajícím šicím stroji sešívá kousky zvukových ploch horkou jehlou, aby se chladila ledem studených kompozic ze surreálného sveta a sama docházela rozkoše deflorací zvukových samplu z dávných dob váleckového fonografu nebo cerných težkých vinylu? Jsou tu názvuky dadaistu mucících šicí stroje, dekompozice slavných „nursery rhymes“ dovedených za rucicku pred brány kakofonického pekla zbaveného lidství a naopak obydleného mimovolne trhavými pohyby kovových údu aneb duše vtelené do mechanických loutek?
Srovnání Hanse Bellmera a Andrew Lilese není náhodné. Jakým zpusobem konstruoval své loutky on?

„Pripevnit panty,“
píše Hans Bellmer (viz Loutka, 1934),

„vyjmout z kruhu a jejich paprsku obrazy detských postoju, jemne sledovat kontury prohlubní, vychutnat krivky a trousit – nikoliv bez zášti – palcivou príchut deformace. A nakonec upustit od tichého zastavení pred vnitrním mechanismem, odhalit tajné myšlenky malých devcátek a podívat se – nejradeji pres pupek – až na samé jejich dno: panorama, které v hlubinách bricha otevírá mnohobarevné elektrické osvetlení. Copak to není rešení?“
(Dvojsmysly, 1975)

A to je i duchem hudby Andrew Lilese: vykroutí téma z pantu, deformuje jej pro vyšší mravní poznání, procež není nic nemravného na jeho samplech nebo transformacích jednoho v druhé. V jeho pojetí i desuplná promena dr. Jekylla v pana Hyda je rajským pusobením v jednote mysli. To hudba je ten nebeský nástroj, jímž mává jako kouzelnou hulkou pred našimi užaslými zraky a promenuje „minimalistickou myš“ v „surrealistického elektronického slona“, a pak zase zpet, podle libosti stvoritele zvukových svetu. Loutkami se Liles zabýval už na svém druhém albu Aural Anagram (Infraction Records, 2003) a chystá se na ne i ve svém pripravovaném albu New York Doll, pricemž název skladby druhého disku je opravdu príznacný: Taumatawhakatangitangihangakoauautamateapokaiwhenu-akitanatahullanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwyll-llantysiliogogogoch.

V roce 1937 Bellmer buduje druhou loutku a

„provokuje prírodu: kolem ústrední sféry budou zavešeny dve pánve, dva páry nohou, zatímco samotná pánev, která se dá prevrátit, muže po libosti evokovat horní cást stehen nebo prsou, a korunou muže nebo nemusí být hlava“. ... V tom okamžiku jsem materializoval nemožné.“
(Constantin Jelinski)

Tak i Liles. Buduje své elektronické loutky a uvádí je na jevište svého loutkového divadla. Vdechuje jim život, leckdy jen efemérní, jindy naopak z nich tryská vecnost. Vezme zvuk, oprede jej jiným zvukem jako spirálou života, rozechveje jej vibracemi, vdechne mu ozveny a život j-e-pice, vše je docasné, promenlivé a Liles jako rozhnevaný e-Proteus vírí svety napríc, tu pozoruje veci kukátkem, onde mikroskopem, kopne botickou nebo podetne kosou, nabere lopatickou nebo urve úd: ejhle!

ANDREW LILES: My Long Accumulating Discontent
Is there anybody there? evokuje predstavu sveta zabydleného mechanickou civilizací a materské školky pro roboty, kterí práve prožívají své první žvatlání a pokusy o komunikaci.
Skobniki je Lemova a Tarkovského Solaris v audiální menažérii a vzpomnel jsem slov Akiro Kurosawy k tomu:
„Po Solaris natocil ješte Zrcadlo.

Je to film o jeho detství, vzpomínkách, ale je také duležité správne jej uchopit. V první rade je to film s nelineárním vývojem. A jsou vubec nekdy detské vzpomínky v navzájem logické souvislosti? Mezi temito nevysvetlitelnými útržky pameti je pritom velmi prirozene udržována esence detských vzpomínek.“
Tu esenci opravdu jste s to pevne uchopit jen tehdy, pokud nelpíte príliš na vecech, ale dokážete se jimi nechat unášet na krídlech fantazie, neb tady je jí prehršle.

Holcicka s koníckem
The Ether Reel navodí predstavu futuristicky pojatých Coil, kde monotónní hlas (umelé bytosti, neživé loutky) deklamuje, ale hlavne se snaží o nápodobu cloveka a volá o porozumení a pochopení a slitování nad hruzou umelého života a žadoní o kousek citu a záchvev života, aspon jednou jedinkrát aby protknul neexistující duši – presto tam na dne cosi je, stvoritel byl nelítostný a zapomnel tam své bolesti.
Pokažené mechanické hracky, pokoj šíleného vynálezce robotských duší v kultovním filmu Blade Runner, jímž se procházejí podivné „robytustky“, mašírují snem jednonohé ženy (Dream of the One Legged Woman) a volají bud „Hell!“ nebo snad „Help!“. Pri poslechu následující skladby, dekomponované sladké jazzovky I Left My Sugar Standing in the Rain od Sammyho Faina, se objevují reminiscence na Blade Runner ješte jednou – kdo jej zná, bude vedet, o cem je rec (One More Kiss Dear, Skelling/Vangelis).
Trochu je to jako vzpomínání psu v krásné knize Když ješte žili lidé amerického sci-fi autora Clifforda Donalda Simaka:

„Tuto legendu si psi vyprávejí u vecerních ohnu, když vane severák. To se vždy rodina shromáždí kolem kamenného krbu, štenata tiše sedí a poslouchají, a když vyprávení skoncí, zvedave se ptají:

„Co je to clovek?“ vyzvídají.
Nebo: „Co je to mesto?“
Ci snad: Co je to válka?“

Jednoznacná odpoved na kteroukoli z techto otázek neexistuje. Jenom domnenky, teorie a mnoho ucených dohadu, ale to nejsou odpovedi.
V rodinném kruhu se jiste mnoho vypravecu uchýlilo k obvyklému vysvetlení, že jsou to všechno pouhé báje, že neco takového jako clovek ci mesto nikdy neexistovalo, že v pohádkách se nedá hledat pravda, nebot pohádky jsou jenom pouhou zábavou a nicím víc. Taková vysvetlení - i když štenatum snad postací - vlastne ani vysvetlení nejsou. Ostatne v techto prostých príbezích ani nechceme hledat pravdu.
Tato legenda, složená z osmi zastavení, se vypráví už celé veky. Pokud se dá ješte sledovat, není o jejím zrodu žádných dokladu; ani nejpodrobnejší studium neobjeví byt i nepatrné záchytné body, které by vrhly svetlo na proces, jak legenda vznikala a jak se vyvíjela. Jiste byla léty, kdy kolovala od úst k ústum, stylisticky pretvárena, i když nelze vypátrat charakter úprav.
O její starobylosti - a podle nekterých spisovatelu aspon zcásti nepsím puvodu - svedcí spousta nesrozumitelných výrazu: slov, vet, a - to je na veci nejhorší - predstav, které dnes postrádají jakéhokoli smyslu; možná, že tomu tak bylo vždycky. Opakovaným vyprávením se tato slova a vety vžily a v urcitém smyslu dostaly jistý osobitý význam. Nikdo ovšem neví, jak dalece se namátkou volená slova približují svému puvodnímu významu.
Celá tato Legenda nechce polemizovat s nekterými argumenty technického rázu, jako napríklad existoval-li Clovek nebo neexistoval, co je obsahem pojmu Mesto, nebo s rozlicnými teoretickými výklady pojmu Válka, ani s mnoha jinými otázkami, na než narazí každý badatel, jakmile zacne hledat dukaz, odpovídá-li Legenda historické pravde.
Smysl tohoto vydání hledejme pouze ve snaze predložit úplný, nekorigovaný text Legendy v podobe, k jaké došla do dnešních dob. Poznámky pred jednotlivými kapitolami mají strucne rekapitulovat sporné otázky, neusilují o jakákoli rešení. Pro ty, kdo by se rádi zahloubali dukladneji do problematiky jednotlivých zastavení ci vedeckých hypotéz, jež se k nim váží, existuje premíra textu, sepsaných daleko kompetentnejšími psy, než za jakého se pokládá vydavatel.

Když byly nedávno objeveny zlomky patrne kdysi rozsáhlé literatury, byly použity jako nejnovejší argument, potvrzující názor, že alespon cást Legendy prece jen pochází od mýtického a tak sporného Cloveka, dokonce prý spíš než od psu. Avšak dokud nebude bezpecne prokázáno, že Clovek skutecne existoval, mají podobné argumenty o clovecím puvodu objevených zlomku jen nepatrnou váhu.
Obzvlášte významná - nebo zneklidnující (podle stanoviska ctenáre) - je skutecnost, že titul literárního zlomku je totožný s titulem prvního zastavení Legendy. Slovo samo ovšem nemá vubec žádný význam.
V popredí stojí otázka, zdali je recený Clovek vubec kdy existoval jak živý tvor. V této chvíli musíme pro nedostatek pozitivních dokladu vycházet ze strízlivého konstatování, že nikoli - že clovek, jak nám ho predstavuje Legenda, je výplodem psího bájesloví. Pojem Clovek patrne pochází z ranných dob Psí kultury, kde mel funkci mystické, bájné bytosti, jakéhosi kmenového bužka, k nemuž patrne psi vzhlíželi, kdykoli se nemeli kam utéct pro útechu a pomoc.
Pres tyto strízlivé závery však mezi psy existují jedinci, pokládající Cloveka za starodávného boha, jenž kdysi reálne existoval, jindy za návštevníka, z nejaké jiné Zeme ci dimenze, jenž prišel na náš svet, a nejaký cas žil mezi našimi predky, aby jim pomáhal, a pak opet odešel tam, odkud prišel.
Jiní verí, že Clovek a pes mají spolecný puvod jako tvorové, kterí spolupracovali a snad se i doplnovali pri vytvárení jakési kultury, ale pak - jiste velice dávno - se jejich cesty rozdelily.
Ze všech znepokojivých skutecností - a je jich mnoho - je na Legende nejnápadnejší jistý opar posvátné úcty, obklopující Cloveka jako aureola. Prumerný ctenár bude patrne v této kvalite videt básnickou ozdobu. Ale tato úcta však znacne prekracuje rámec kultu kmenového božstva; témer instinktivne pocitujete, že je zrejme hluboce vkorenena do drene jakési dnes už zapomenuté víry nebo rituálu našich prehistorických predku.
Dnes už je pramalá nadeje, že se kdy podarí vyjasnit nekterý z mnoha rozporu, jež se kolem Legendy nakupily.
Zde tedy je ona jímavá Legenda - necht ji každý cte tak, jak mu je libo, pro zábavu nebo s úmyslem vystopovat historický význam ci obecnejší smysl jejich zastavení. A nám nezbývá, než udelit prumernému ctenári ješte jednu radu: neberte je príliš vážne, protože jinak vás jen zmatou ci dokonce propadnete šílenství...“

Možná nekterými skladbami již prokvétá šílenství nejakého zmateného a hravého štenete, jež z propasti veku doluje vzpomínky na teplou a hrejivou náruc cloveka, v níž byli drženi jeho predkové…
Možná je to všechno jen bajka pro sychravé podzimní vecery, kdy se tak dobre naslouchá pohádkovým príbehum.
Dormiveglia je drone music, huk je tu ovšem velmi jemnou ukolébavkou, nad kterou usínají androidé a nechávají si snít o elektrických oveckách. Skladba se prelívá v bití porouchaných hodin (The New Motor or The Wonderful Infant), nad nimiž naríká a štebetá e-havet a dožaduje se k nim nového strojku pro malickou puvabnou infantku, o níž rozjímal v její mrtvé kráse Maurice Ravel.
Pohled za okénko ústavu pro slabá a neduživá dítka, kterak jsou na lákavé cukerné diete, evokuje The Children’s Infirmary or Precious and Sugar Foot. Za okny venku studí jaro, trebaže pobýváte v nádherné snové Letní zemi a není to naposledy, co se mihne zvukovými vzpomínkami našich loutek fascinace jazzem: sample I Get Along Without You Very Well od Lew Stonea z krásného filmu The Singing Detektive probehne ješte skladbou A Cold Spring in Summerland.

Titulní skladba alba, My Long Accumulating Discontent, je opravdu hrozivou výpovedí o dlouho narustající nespokojenosti, v pozadí bují príznaky náhle vyhrezávající do vedomí, pak se zase zasunou zpet do nevedomí a páchají tam netušené zlo na nevinátcích.
An Unkempt Garden or the Cod Cape je klukovskou výpravou do staré ohrady se zpustlou zahradou, kde lze zahlédnout za letní bourky nejasné stíny, možná leckdy až trýznive povedomé, jenže byt i opakovane pricházejí až k oknu, zustávají jenom stíny. Melancholie takového nenaplneného vzpomínání…
Last Orders kapitána pred odjezdem zaoceánské lodi v den, který jest pln mlhy veštící neblahou katastrofu v podobe setkání s Bludným Holandanem, jehož jest námorníkum se obávati jako cloveku setkání s Animou. Kapitánuv ucedník (The Captain’s Apprentice) v tom duchu pokracuje a je krížencem mezi keltskou baladou, jakou by mohl nazpívat trebas i Denez Prigent, a námornickými odrhovackami Toma Waitse. Najednou se stane cosi zvláštního, hlas se kapitánovi promení, podtrhne jej staré harmonium, a z kapitána je najednou jiná bytost privanuvší z krajin, o nichž slušní námorníci nemluví, presto každý zná hruzostrašné historky o posledním prístavu neblahých a kletých lodivodu, co zabloudili do tajuplné Baharny (srv. H. P. Lovecraft). Tam to všechno zacne, stínové bytosti, zakletý hrací strojek, který se rozezní, jenom když nová ztracená duše prirazí ke brehum zapovezené Baharny, nejasné šeptání, útržky zapomenuté písne (Shadow Song), mechanické kukacky, zadrhnuté mluvící panenky (The Mind as an Engine that Hitherto Ceases to Function Correctly) – najednou vše projasní banjo a jazzový orchestr na plovoucím altánku (The Sour Accompaniment) znející pro tuto chvíli spíše jako zatrpklý doprovod, který se vynoril z mlhy a zase do ní vplul, takže vše vypadá jako prízrak, protože nikdo neví, jak by se tam mohl ocitnout ani kam by plul… Mysl prestává fungovat jako stroj a jeví známky vadného chodu: vymenit ci nevymenit?
By Sewers’ Side je slovní hrícka. Naznacuje, že život je sh*t – všichni sedíme nad stokou – a dohromady slovo „sewer side“ zní podobne jako „suicide“ – je to depresivní písen o živote, který je prázdný a nanicovatý, takže se práve tak mužeš klidne zabít!

Tradicní znalec anglické lidové kultury Andrew King se v jedné skladbe spojil s Andrew Lilesem a Aaron Moore a Nick Mott z Volcano the Bear prispeli k nekolika dalším. Album je vynikajícím zpusobem nahrané. Cistota zvuku je až udivující, samozrejme vyjma samplu. Design bookletu, myslím, odpovídá založení duše Andrew Lilese zcela dokonale, a to vcetne morfingu hlavy jazzového kytaristy na vnitrním inlay. Ale to už jsme zase zpet na zacátku u Hanse Bellmera:

Roku 1957 napsal Anatomii obrazu. Príteli v dopise (Dvojsmysly) vysvetlil, že když poskládal cásti loutky a nekteré dal více ci méne dohromady, prožíval

„záplavu nepopsatelné rozkoše, jež se dá srovnat s tím, co clovek pocituje, když najde poklad, který horecnate hledá dvacet nebo tricet let“.

Tu záplavu nepopsatelné sonické rozkoše jsem zažíval spolu s ním pri nalezení horecnate hledaného a kdysi dávno ztraceného klukovského pokladu tentokrát i já. A já mu za to dekuji.

LvcSan




MY LONG
ACCUMULATING DISCONTENT

CD - Nextera - CZ - 2004


 

Evolver
Beachtenswerter Elektronikmusiker verbindet Minimal-Sounds mit Gruselstimmen und altmodischer Instrumentierung.
Andrew Liles macht seit 20 Jahren Musik, wird aber erst heute langsam in der Avantgarde-Elektronikszene wahrgenommen. Das ist auch kein Wunder, da seine ersten regulären Veröffentlichungen nur wenige Jahre alt sind. Älteres Material aus den 80er und 90er Jahren erschien erst jetzt in einer 13-CDR-Box im Eigenverlag.
Das tschechische Label NextEra allerdings veröffentlichte soeben das neueste Album des stillen Musikers, und dieses ist Liles´ bisher reifstes und durchdachtestes Werk. Die 17 Tracks auf der CD reichen von klassischen Drone-Pieces über akustisch instrumentierte Kammermusikstücke bis zu den äußerst spukigen Sprach/Musik-Collagen, die für Liles so typisch sind.
"Ich glaube, man kann meine Musik sehr leicht verstehen", sagt der Musiker in einem Interview. "Mit den eher unheimlichen Sounds, die ich komponiere, drücke ich meine Melancholie und meine Unzufriedenheit mit der heutigen Welt aus. Ich kann mir nicht viel Positives aus der modernen Zeit holen."
Ganz so pessimistisch ist Liles in Wirklichkeit allerdings nicht, und ein dunkler Humor kommt in seinen Stücken auch oft zum Ausdruck. Was ihn von den 08/15-Ambient-Komponisten am meisten unterscheidet, ist der narrative Einsatz von oft unheimlich klingenden Stimmen und ein Hang zu antiquierten Sounds, die so tönen, als wären sie von einer alten Schellack gesamplet. Tatsächlich wurden sie aber auf dem vorliegenden Tonträger mit Mitgliedern der Industrial/Avantgarde-Band Volcano the Bear eingespielt - eine Kollaboration, die Sinn hat und das Beste aus beiden Welten zum Vorschein bringt.
"My Long Accumulating Discontent" ist ohne Übertreibung eine sensationelle Platte, die Andrew Liles künstlerisch meilenweit an den meisten seiner Kollegen vorbeiführt und ihm hoffentlich einen Teil jener Anerkennung bringen wird, die ihm seit Jahren zustehen würde. Als Tip sei auf sein erstes Österreich-Konzert am 28. November im Wiener rhiz hingewiesen. Wer die Zukunft der ruhigen Elektronik erleben will, sollte diesen Termin auf keinen Fall verpassen.

Walter Robotka

English translation -

Andrew liles has been making music for 20 years but it's only recently that he's become known in the Avantgarde electronic scene. It's not a surprise as his first regular releases are only a few years old. Older material from the 80s and 90s now appear in a 13 CD boxset. The Czech label Nextera have released the latest album and this is Liles' most mature and well thought out work. The 17 tracks on the CD range from
classic drone pieces over chamber music played by acoustic instruments to spooky voice/music collages which are typical for Liles. 'I believe you can understand my music very easily' says the musician in an interview, 'with the creepy sounds I compose I express my melancholy and dissatisfaction with the modern world.I can't find anything positive in modern times'. In reality Liles isn't so pessimistic and there is dark humour in his work. The thing that differentiates him most from the ambient composers is the inserts of eerie vocals and the penchant for old sounds which sound like they've been sampled from old shellac. These are actually used in a collaboration with members of the industrial/avant garde band Volcano the Bear, a collaboration which makes good sense and has the best of both worlds.
My Long .. is, without exagerating, a sensational record with which Andrew Liles overtakes most of his colleagues by miles and miles, hopefully this will bring him the recognition which he has been entitled to for years. A tip - be at his first Austrian gig at Rhiz. Whoever wants toexperience the future of calm/restful electronics should in no way miss this date
.

Side-Line
Liles is an artist who’s already exploring the wide fields of experimental music for quite a long time. He released an impressive list of CDRs, vinyls and CDs. He now comes back with this amazing new production released on the Czech Nextera label. AL built up a strange universe where his taste of experimentation has been placed in an ambient progression of mysterious moods. The violin takes an important part in this production, but has been often used in a very experimental way. The different sound effects and noises seem to be more important than the usual sound and play of the violin. It all sounds like strange and sometimes frightening signals coming from an imaginary world. A few pieces contain some childish vocal parts, adding a funny aspect to the work of Liles. This is an unusual album with a real fascinating content! (DP:6/7) DP.

Andrew Liles je dlouholetým èlenem avantgardního kruhu anglických hudebníkù (Mirror, Ora, Chris Potter, Christoph Heemann èi Andrew Chalk), kteøí tvoøí hudbu na pomezí ambientu a industrialu, s velkým pøispìním vlastních polních nahrávek èi samplù. My Long Accumulating Discontent je jeho ètvrtá deska, na které nám pøedkládá dílko, je¾ bychom mohli na první poslech nazvat velmi bizardním.

Free Music
Aèkoliv jeho hudba vychází z koøenù avantgardní hudby dne¹ka, my¹lenkovì spadá do první poloviny 20. století. Sci-fi pøíbìh zasazený do minulosti. Jak sám autor pøiznává, je to jeho útìk z depresivní souèasnosti do minulosti. "Sna¾ím se pøenést do nahrávek mou melancholii a rozèarování z moderní doby, na které neshledávám nic pozitivního." A tak se na desce mísí skepse se vzpomínkami po "starých dobrých èasech", pøevedena do hudební øeèi perem neortodoxního anglického gentlemana - samouka. Vibrující zvuky starých klávesových nástrojù asociují èernobílý film. Film, který pøiná¹í na jedné stranì sentiment rù¾ových pøíbìhù s Oldøichem Novým, ale také halucinogenní vize pijáka absintu s horoucími sny o ¹ílených doktorech shrbených nad svými obìtmi a dìtských loutkách s utrhanými konèetinami. Smyèka se zpomaleným zpìvem starého ¹lágru na ¹elakové pøeskakující desce "I Left My Sugar Standing in the Rain" od Sammyho Faina nepùsobí vùbec pozitivnì. Pøesto nahrávka není èistì negativní. Andrew vládne v druhé vlnì smyslem pro vypeèený humor postavený na zvukových hrátkách se známými zvuky, je¾ poznáte, teprve a¾ on uzná za vhodné. Fagot se na vás zøítí do dvouminutovém krou¾ení "smyècù" u stropu místnosti ve skladbì "The New Motor or The Wonderful Infant". Zvuk odtékající vody z umyvadla kontruje na zaèátku skladby "An Unkempt Garden or the Cod Cape" nájezdu houslí a tøikrát se mu "podaøí" je odrazit. Tuto skladbu navíc poctí svým námoønickým zpìvem znalec tradièní anglické lidové kultury Andrew King. V nìkolika dal¹ích pak vypomohou Aaron Moore s Nickem Mottem z Volcano the Bear s øadu nástrojù (napøíklad hrou na èinel nebo kazoo).

Deska není jen zajímavou hudební kolekcí, ale také deskou s "názorem". A tak je tøeba k ní i pøistupovat. 70%

Pavel Zelinka

Diffusion
Is there anybody there? The lengthening drone of hollow reverberation suggests not.

TZIK TZIK TZIK

A startling interruption from our left periphery lurches to the right – the eerie sound of a wind-up toy breaking its years of silence. We have to ask, “Should we be here?”

Intuition tells us no, but the curiosity is overwhelming.

Around the corner a serrated saw-wave is launched, ripping open the soundscape. The Ether Reel. We skip a beat when out of the darkness gunshots penetrate, a haunting actualisation of the lyrics that accompany, stolen from Video Killed the Radio Star.

Take cover and close your eyes – this can only be a bad dream. The clicking of footsteps is heard getting nearer. Their climax opens wide a new set and we slip through to lucidly observe our own Dream of the One Legged Woman (Version). She is dancing inside a grand piano whilst her cat whines and whimpers with every C#...

CRACKLE, HISS

A disused gramophone is breathed new life and rouses our attention, its rusted radiance offering a growling male song from the half-light. The warped plate of vinyl cuts its own life short, becoming caught in limbo, the same groove visited and revisited to enchanting effect before drowsily giving in to a pulsating intermission in the form of Dormiveglia.

The slumber can’t last long though. A procession of spectral violin players sweeps by with a discordant glissando-quiver on their way to The Children’s Infirmary or Precious and Sugar Foot. We briefly hear the sound of children laughing as we reminisce over a long forgotten sepia-picture of A Cold Spring in Summerland, but the retreat is short-lived, for the light shifts the shadows to reveal skeletal exponents from Volcano The Bear gently bowing vibes and cymbals.

Outside, the drizzle turns to a heavy downpour and from within An Unkempt Garden a string quartet plays knotted textures. Blinded by lightning, we find ourselves washed down a plug-hole, a peculiar event with a peculiar motif to accompany. A lonesome saxophone laments at the bottom, bereft of its player.

A short journey on, the overhead protesting of gulls suggests we’re nearing the docks. The Captain’s Apprentice delivers a traditional English song, sung by the disembodied voice of Andrew King. This outstandingly chilling moment demands the attention of all who hear it, a wicked Siren’s call, whilst the ship’s crew look onward with determination and sail us back to our original location.

TZIK TZIK TZIK - an unexpected return

Our ears prick up to a cryptic illustration of The Mind as an Engine that Hitherto Ceases to Function Correctly. Voices are granulated and corroded, concrete sounds are arbitrarily set into a montage, like a film decaying and losing its narrative.

Fifty-four minutes ago the chapter began; now the final trinket-box opens and a miniature ensemble of mandolin, clarinet, fiddle and wooden kazoo spring up to recite The Sour Accompaniment in jaunty unison, playing our somnambulistic departure. This has been a macabre and dusty journey, an introspective look into a forever-twilight tome, its ghastly substance instilling a ‘car-accident’ type quality that commands a second listening.

David JC de la Haye

Zores bei Radio Z
Und wieder einmal Musik, die nicht so ganz von dieser Welt ist – kein Antifolk, aber auch nicht tauglich zum Klingelton. Sie stammt vom englischen Klangtüftler Andrew Liles, der sich auf eher unspektakuläre Weise schon seit geraumer Zeit an den Rändern experimenteller Musik zu schaffen macht. Zu Liles jüngsten Arbeiten zählte eine musikalische Umsetzung der oft erotisch-grotesken Arbeiten des Surrealisten Hans Bellmer. My long accumulating discontent ist seine vierte CD von regulärer Länge, sie ist bei aller Fremdheit stringent und auf ihrem Level beinah zugänglich. Sie vereint Gesänge von bizarrer Schönheit, Feldaufnahmen, sphärisches Wimmern und Schimmern. Dazu kommt Instrumentales von zwei Volcano the Bear-Mitgliedern (Aaron Moore u. Nick Mott).

Lang angesammeltes Missvergnügen als Programm eines Albums wirkt und ist wohl auch eher misanthropisch. Aber Andrew Liles weiss vermutlich auch um die Brüche und Verwerfungen, den Gilb und Moder einer hier vollzogenen Beschwörung eines imaginierten ???merry old England“. Das scheint in die wehmütigen Songs, die Kinderlieder, die Ballroommelodien eingeschrieben, die sich aus sphärischem Drönen herausschälen. Es gibt sicher gewisse Beziehungen zur Musik von Nurse with Wounds, aber Andrew Liles sieht sonst einen breit gefächerten Musikgeschmack als eher vorteilhafter an. Liles arbeitet vorwiegend improvisatorisch mit alten Synthesizern, Tonbandmaschinen und Effektgeräten, bevor alles im Computer mit Feldaufnahmen, eingespielten Instrumenten und obskurem Geräusch abgeschmeckt wird. Fundsachen und Literatur, aber auch viktorianische Postkarten setzen seine Inspiration in Gang, das Ergebnis kann sich jedoch nach seinen eigenen Worten oft ein ganzes Stück vom Ausgangspunkt entfernen.

Melancholie und Unzufriedenheit amalgamieren auf dieser CD zu merkwürdig spukigen Stücken mit ebenso eigenartigen Titeln. (Edward Gorey-Leser wissen was ich meine.) Sie lassen, und das Booklet unterstützt den Gedanken, an drapierte Räume in Sepia denken, wo ein seltsam kostümierter Liebhaber für eine Photographie posiert. Und die vergehende Zeit verwischt das Bild, löscht Münder und Augen, lässt Gesten pathetisch und verloren erstarren. Ineinander gesetzte Klangsplitter untermalt von Schreibmaschinenklappern und Kinderstimmen treiben - meist gelassen - vorüber, und in ihrem kontinuierlichen Brummen blitzt wohl auch so etwas wie ein dunkler, sardonischer Humor auf. Liles Musik mag spirituelle Ambitionen haben, Esoterik liegt ihr bei aller Versponnenheit fern. Andrew Liles ist eine eigenartig entschleunigte Platte gelungen, die mensch sowohl über Kopfhörer, aber auch beim Bügeln oder beim Frühstück anhören kann. Gerne mit einer Tasse Tee, bitte.

Anspieltipps: Skobniki, Dissolved (The Whare Ao Aitu),The New Motor or The Wonderful Infant, My long accumulating discontent, Last Orders, The Mind as an Engine that Hitherto Ceases to Function Correctly

Hans Plesch

 



 


shop

Latest News   Video   Biography   Discography   Live Performances   Links   Contact Andrew Liles