MY LONG ACCUMULATING DISCONTENT

. Is there anybody there?
. Skobniki
. The Ether Reel
. Dream of the One Legged Woman (Version)
. Dissolved (Te Whare Ao Aitu)
. Dormiveglia
. The New Motor or The Wonderful Infant
. The Children’s Infirmary
. A Cold Spring in Summerland
. My Long Accumulating Discontent
. An Unkempt Garden or the Cod Cape
. Last Orders
. The Captain’s Apprentice
. Shadow Song
. The Mind as an Engine that Hitherto Ceases to Function Correctly
. The Sour Accompaniment
. By Sewers’ Side

REVIEWS

Brainwashed
The most important and pleasing aspect of Andrew Liles' latest full-length is that it doesn't depend on any one formula, nor does it ever venture into the realm of total and complete chaotic madness. At times the music is wonderfully melodic, featuring ballroom-like music circa 1930s or 1940s and, at other times, it is an admixture blossoming with strange digital reverberations and analogue distortion. Most notably, however, My Long Accumulating Discontent features intelligible vocal parts and nearly unedited instrumental passages. His music is ever-expanding and finding new modes of existence. There is no sense here in talking about drones or noise. Though the music can be a collage of random samples and instruments at times, this record also features a queer and convincing logic that stems from its almost antique sound. Tracks like "Dissolved (Te Whare Ao Aitu)" and "The Sour Accompaniment" make a direct appeal to antiquity and play on the notion that these songs are all part of some morbid dream set far in the past; almost like Tim Burton's vision of America at the turn of the century. On the other hand, there are soft and fluid pieces such as "The Children's Infirmary or Precious and Sugar Foot" and "A Cold Spring in Summerland" that play off less familiar sounds and structures. While sounding distinct and perhaps more inviting than their musical neighbors, they ooze an aroma woven out of dust, old age, and memories better forgotten. I have an inkling of an idea that there is some form of a band environment behind these seventeen tracks—saxophones, nervous cymbals, melodic vocal parts, and narrative elements all play a part in various places—and there is, periodically, a very direct and uplifting song structure that stands out among the other pieces without being a show-stealer. I doubt Liles is forming a familiar band whatsoever, but the music that's ushered forth from his mind and those of the musicians used on this album is undoubtedly more structured and mesmerizing than anything else I've heard from him. Despite this, he's also managed to maintain the haunting, demonic, and perverse demeanor that makes his music so unique and alluring. It's the addition of new sounds and structures to his music plus his ability to manipulate those structures that make this record stand out so sharply in my collection. Songs like "An Unkempt Garden or the Cod Cape" and "The Captain's Apprentice" are the most emotionally stunning songs I've heard come from Liles and it is in their shape and movements that they become so remarkable. It's a shame that I missed this record in 2004, it deserves a great deal of attention as it is one of the most exciting records I've heard from the realm of all music subconscious and spectral. - Lucas Schleicher

Vital Weekly
For long time readers of Vital Weekly the name of Andrew Liles should be a familiar one. In the past he has released his works on his own label, but also on Infraction Records from the USA and now a new album on the Czech label Nextera. As on his recent CD's 'Aural Anagram' and 'All Closed Doors', Andrew Liles has by now a refined personal style.Processing sounds through his equipment (mainly a synth and loads of sound effects), adding 'field' recordings, which in Liles' case is mostly voices of children but also an almost neo-folk singer in 'The Captain's Apprentice', thus creating a highly surreal soundscape. As noted before the influence of Nurse With Wound is never far away here in Liles' work, but I must also note that Liles develops his style more and more and it's in these special, small refinements that he builts quite a strong CD. Maybe the strongest so far. Some of his previous works were maybe a bit too uniform, dwelling too much on one idea, but here he takes his various ideas - ambient, musique concrete, electronic and surreal hörspiel - into account, and uses for each of the seventeen tracks elements from these ideas. Although I am not sure what the underpinning theme is here, I believe (so I am told) that it has to do with the current state of England - the violence, the pub closing early so everybody drinks too much - and that is was never any different. Liles uses old english songs to make his point clear. Maybe for the non-native english man this is all hard to understand, and it is a damm fine album. (FdW)

Okultura
Co to je za hudbu!? A kdo je Andrew Liles?
Pomucky Andrew Lilese ke komponování

Je dábelským e-anatomem, který na svém orgasmem hýkajícím šicím stroji sešívá kousky zvukových ploch horkou jehlou, aby se chladila ledem studených kompozic ze surreálného sveta a sama docházela rozkoše deflorací zvukových samplu z dávných dob váleckového fonografu nebo cerných težkých vinylu? Jsou tu názvuky dadaistu mucících šicí stroje, dekompozice slavných „nursery rhymes“ dovedených za rucicku pred brány kakofonického pekla zbaveného lidství a naopak obydleného mimovolne trhavými pohyby kovových údu aneb duše vtelené do mechanických loutek?
Srovnání Hanse Bellmera a Andrew Lilese není náhodné. Jakým zpusobem konstruoval své loutky on?

„Pripevnit panty,“
píše Hans Bellmer (viz Loutka, 1934),

„vyjmout z kruhu a jejich paprsku obrazy detských postoju, jemne sledovat kontury prohlubní, vychutnat krivky a trousit – nikoliv bez zášti – palcivou príchut deformace. A nakonec upustit od tichého zastavení pred vnitrním mechanismem, odhalit tajné myšlenky malých devcátek a podívat se – nejradeji pres pupek – až na samé jejich dno: panorama, které v hlubinách bricha otevírá mnohobarevné elektrické osvetlení. Copak to není rešení?“
(Dvojsmysly, 1975)

A to je i duchem hudby Andrew Lilese: vykroutí téma z pantu, deformuje jej pro vyšší mravní poznání, procež není nic nemravného na jeho samplech nebo transformacích jednoho v druhé. V jeho pojetí i desuplná promena dr. Jekylla v pana Hyda je rajským pusobením v jednote mysli. To hudba je ten nebeský nástroj, jímž mává jako kouzelnou hulkou pred našimi užaslými zraky a promenuje „minimalistickou myš“ v „surrealistického elektronického slona“, a pak zase zpet, podle libosti stvoritele zvukových svetu. Loutkami se Liles zabýval už na svém druhém albu Aural Anagram (Infraction Records, 2003) a chystá se na ne i ve svém pripravovaném albu New York Doll, pricemž název skladby druhého disku je opravdu príznacný: Taumatawhakatangitangihangakoauautamateapokaiwhenu-akitanatahullanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwyll-llantysiliogogogoch.

V roce 1937 Bellmer buduje druhou loutku a

„provokuje prírodu: kolem ústrední sféry budou zavešeny dve pánve, dva páry nohou, zatímco samotná pánev, která se dá prevrátit, muže po libosti evokovat horní cást stehen nebo prsou, a korunou muže nebo nemusí být hlava“. ... V tom okamžiku jsem materializoval nemožné.“
(Constantin Jelinski)

Tak i Liles. Buduje své elektronické loutky a uvádí je na jevište svého loutkového divadla. Vdechuje jim život, leckdy jen efemérní, jindy naopak z nich tryská vecnost. Vezme zvuk, oprede jej jiným zvukem jako spirálou života, rozechveje jej vibracemi, vdechne mu ozveny a život j-e-pice, vše je docasné, promenlivé a Liles jako rozhnevaný e-Proteus vírí svety napríc, tu pozoruje veci kukátkem, onde mikroskopem, kopne botickou nebo podetne kosou, nabere lopatickou nebo urve úd: ejhle!

ANDREW LILES: My Long Accumulating Discontent
Is there anybody there? evokuje predstavu sveta zabydleného mechanickou civilizací a materské školky pro roboty, kterí práve prožívají své první žvatlání a pokusy o komunikaci.
Skobniki je Lemova a Tarkovského Solaris v audiální menažérii a vzpomnel jsem slov Akiro Kurosawy k tomu:
„Po Solaris natocil ješte Zrcadlo.

Je to film o jeho detství, vzpomínkách, ale je také duležité správne jej uchopit. V první rade je to film s nelineárním vývojem. A jsou vubec nekdy detské vzpomínky v navzájem logické souvislosti? Mezi temito nevysvetlitelnými útržky pameti je pritom velmi prirozene udržována esence detských vzpomínek.“
Tu esenci opravdu jste s to pevne uchopit jen tehdy, pokud nelpíte príliš na vecech, ale dokážete se jimi nechat unášet na krídlech fantazie, neb tady je jí prehršle.

Holcicka s koníckem
The Ether Reel navodí predstavu futuristicky pojatých Coil, kde monotónní hlas (umelé bytosti, neživé loutky) deklamuje, ale hlavne se snaží o nápodobu cloveka a volá o porozumení a pochopení a slitování nad hruzou umelého života a žadoní o kousek citu a záchvev života, aspon jednou jedinkrát aby protknul neexistující duši – presto tam na dne cosi je, stvoritel byl nelítostný a zapomnel tam své bolesti.
Pokažené mechanické hracky, pokoj šíleného vynálezce robotských duší v kultovním filmu Blade Runner, jímž se procházejí podivné „robytustky“, mašírují snem jednonohé ženy (Dream of the One Legged Woman) a volají bud „Hell!“ nebo snad „Help!“. Pri poslechu následující skladby, dekomponované sladké jazzovky I Left My Sugar Standing in the Rain od Sammyho Faina, se objevují reminiscence na Blade Runner ješte jednou – kdo jej zná, bude vedet, o cem je rec (One More Kiss Dear, Skelling/Vangelis).
Trochu je to jako vzpomínání psu v krásné knize Když ješte žili lidé amerického sci-fi autora Clifforda Donalda Simaka:

„Tuto legendu si psi vyprávejí u vecerních ohnu, když vane severák. To se vždy rodina shromáždí kolem kamenného krbu, štenata tiše sedí a poslouchají, a když vyprávení skoncí, zvedave se ptají:

„Co je to clovek?“ vyzvídají.
Nebo: „Co je to mesto?“
Ci snad: Co je to válka?“

Jednoznacná odpoved na kteroukoli z techto otázek neexistuje. Jenom domnenky, teorie a mnoho ucených dohadu, ale to nejsou odpovedi.
V rodinném kruhu se jiste mnoho vypravecu uchýlilo k obvyklému vysvetlení, že jsou to všechno pouhé báje, že neco takového jako clovek ci mesto nikdy neexistovalo, že v pohádkách se nedá hledat pravda, nebot pohádky jsou jenom pouhou zábavou a nicím víc. Taková vysvetlení - i když štenatum snad postací - vlastne ani vysvetlení nejsou. Ostatne v techto prostých príbezích ani nechceme hledat pravdu.
Tato legenda, složená z osmi zastavení, se vypráví už celé veky. Pokud se dá ješte sledovat, není o jejím zrodu žádných dokladu; ani nejpodrobnejší studium neobjeví byt i nepatrné záchytné body, které by vrhly svetlo na proces, jak legenda vznikala a jak se vyvíjela. Jiste byla léty, kdy kolovala od úst k ústum, stylisticky pretvárena, i když nelze vypátrat charakter úprav.
O její starobylosti - a podle nekterých spisovatelu aspon zcásti nepsím puvodu - svedcí spousta nesrozumitelných výrazu: slov, vet, a - to je na veci nejhorší - predstav, které dnes postrádají jakéhokoli smyslu; možná, že tomu tak bylo vždycky. Opakovaným vyprávením se tato slova a vety vžily a v urcitém smyslu dostaly jistý osobitý význam. Nikdo ovšem neví, jak dalece se namátkou volená slova približují svému puvodnímu významu.
Celá tato Legenda nechce polemizovat s nekterými argumenty technického rázu, jako napríklad existoval-li Clovek nebo neexistoval, co je obsahem pojmu Mesto, nebo s rozlicnými teoretickými výklady pojmu Válka, ani s mnoha jinými otázkami, na než narazí každý badatel, jakmile zacne hledat dukaz, odpovídá-li Legenda historické pravde.
Smysl tohoto vydání hledejme pouze ve snaze predložit úplný, nekorigovaný text Legendy v podobe, k jaké došla do dnešních dob. Poznámky pred jednotlivými kapitolami mají strucne rekapitulovat sporné otázky, neusilují o jakákoli rešení. Pro ty, kdo by se rádi zahloubali dukladneji do problematiky jednotlivých zastavení ci vedeckých hypotéz, jež se k nim váží, existuje premíra textu, sepsaných daleko kompetentnejšími psy, než za jakého se pokládá vydavatel.

Když byly nedávno objeveny zlomky patrne kdysi rozsáhlé literatury, byly použity jako nejnovejší argument, potvrzující názor, že alespon cást Legendy prece jen pochází od mýtického a tak sporného Cloveka, dokonce prý spíš než od psu. Avšak dokud nebude bezpecne prokázáno, že Clovek skutecne existoval, mají podobné argumenty o clovecím puvodu objevených zlomku jen nepatrnou váhu.
Obzvlášte významná - nebo zneklidnující (podle stanoviska ctenáre) - je skutecnost, že titul literárního zlomku je totožný s titulem prvního zastavení Legendy. Slovo samo ovšem nemá vubec žádný význam.
V popredí stojí otázka, zdali je recený Clovek vubec kdy existoval jak živý tvor. V této chvíli musíme pro nedostatek pozitivních dokladu vycházet ze strízlivého konstatování, že nikoli - že clovek, jak nám ho predstavuje Legenda, je výplodem psího bájesloví. Pojem Clovek patrne pochází z ranných dob Psí kultury, kde mel funkci mystické, bájné bytosti, jakéhosi kmenového bužka, k nemuž patrne psi vzhlíželi, kdykoli se nemeli kam utéct pro útechu a pomoc.
Pres tyto strízlivé závery však mezi psy existují jedinci, pokládající Cloveka za starodávného boha, jenž kdysi reálne existoval, jindy za návštevníka, z nejaké jiné Zeme ci dimenze, jenž prišel na náš svet, a nejaký cas žil mezi našimi predky, aby jim pomáhal, a pak opet odešel tam, odkud prišel.
Jiní verí, že Clovek a pes mají spolecný puvod jako tvorové, kterí spolupracovali a snad se i doplnovali pri vytvárení jakési kultury, ale pak - jiste velice dávno - se jejich cesty rozdelily.
Ze všech znepokojivých skutecností - a je jich mnoho - je na Legende nejnápadnejší jistý opar posvátné úcty, obklopující Cloveka jako aureola. Prumerný ctenár bude patrne v této kvalite videt básnickou ozdobu. Ale tato úcta však znacne prekracuje rámec kultu kmenového božstva; témer instinktivne pocitujete, že je zrejme hluboce vkorenena do drene jakési dnes už zapomenuté víry nebo rituálu našich prehistorických predku.
Dnes už je pramalá nadeje, že se kdy podarí vyjasnit nekterý z mnoha rozporu, jež se kolem Legendy nakupily.
Zde tedy je ona jímavá Legenda - necht ji každý cte tak, jak mu je libo, pro zábavu nebo s úmyslem vystopovat historický význam ci obecnejší smysl jejich zastavení. A nám nezbývá, než udelit prumernému ctenári ješte jednu radu: neberte je príliš vážne, protože jinak vás jen zmatou ci dokonce propadnete šílenství...“

Možná nekterými skladbami již prokvétá šílenství nejakého zmateného a hravého štenete, jež z propasti veku doluje vzpomínky na teplou a hrejivou náruc cloveka, v níž byli drženi jeho predkové…
Možná je to všechno jen bajka pro sychravé podzimní vecery, kdy se tak dobre naslouchá pohádkovým príbehum.
Dormiveglia je drone music, huk je tu ovšem velmi jemnou ukolébavkou, nad kterou usínají androidé a nechávají si snít o elektrických oveckách. Skladba se prelívá v bití porouchaných hodin (The New Motor or The Wonderful Infant), nad nimiž naríká a štebetá e-havet a dožaduje se k nim nového strojku pro malickou puvabnou infantku, o níž rozjímal v její mrtvé kráse Maurice Ravel.
Pohled za okénko ústavu pro slabá a neduživá dítka, kterak jsou na lákavé cukerné diete, evokuje The Children’s Infirmary or Precious and Sugar Foot. Za okny venku studí jaro, trebaže pobýváte v nádherné snové Letní zemi a není to naposledy, co se mihne zvukovými vzpomínkami našich loutek fascinace jazzem: sample I Get Along Without You Very Well od Lew Stonea z krásného filmu The Singing Detektive probehne ješte skladbou A Cold Spring in Summerland.

Titulní skladba alba, My Long Accumulating Discontent, je opravdu hrozivou výpovedí o dlouho narustající nespokojenosti, v pozadí bují príznaky náhle vyhrezávající do vedomí, pak se zase zasunou zpet do nevedomí a páchají tam netušené zlo na nevinátcích.
An Unkempt Garden or the Cod Cape je klukovskou výpravou do staré ohrady se zpustlou zahradou, kde lze zahlédnout za letní bourky nejasné stíny, možná leckdy až trýznive povedomé, jenže byt i opakovane pricházejí až k oknu, zustávají jenom stíny. Melancholie takového nenaplneného vzpomínání…
Last Orders kapitána pred odjezdem zaoceánské lodi v den, který jest pln mlhy veštící neblahou katastrofu v podobe setkání s Bludným Holandanem, jehož jest námorníkum se obávati jako cloveku setkání s Animou. Kapitánuv ucedník (The Captain’s Apprentice) v tom duchu pokracuje a je krížencem mezi keltskou baladou, jakou by mohl nazpívat trebas i Denez Prigent, a námornickými odrhovackami Toma Waitse. Najednou se stane cosi zvláštního, hlas se kapitánovi promení, podtrhne jej staré harmonium, a z kapitána je najednou jiná bytost privanuvší z krajin, o nichž slušní námorníci nemluví, presto každý zná hruzostrašné historky o posledním prístavu neblahých a kletých lodivodu, co zabloudili do tajuplné Baharny (srv. H. P. Lovecraft). Tam to všechno zacne, stínové bytosti, zakletý hrací strojek, který se rozezní, jenom když nová ztracená duše prirazí ke brehum zapovezené Baharny, nejasné šeptání, útržky zapomenuté písne (Shadow Song), mechanické kukacky, zadrhnuté mluvící panenky (The Mind as an Engine that Hitherto Ceases to Function Correctly) – najednou vše projasní banjo a jazzový orchestr na plovoucím altánku (The Sour Accompaniment) znející pro tuto chvíli spíše jako zatrpklý doprovod, který se vynoril z mlhy a zase do ní vplul, takže vše vypadá jako prízrak, protože nikdo neví, jak by se tam mohl ocitnout ani kam by plul… Mysl prestává fungovat jako stroj a jeví známky vadného chodu: vymenit ci nevymenit?
By Sewers’ Side je slovní hrícka. Naznacuje, že život je sh*t – všichni sedíme nad stokou – a dohromady slovo „sewer side“ zní podobne jako „suicide“ – je to depresivní písen o živote, který je prázdný a nanicovatý, takže se práve tak mužeš klidne zabít!

Tradicní znalec anglické lidové kultury Andrew King se v jedné skladbe spojil s Andrew Lilesem a Aaron Moore a Nick Mott z Volcano the Bear prispeli k nekolika dalším. Album je vynikajícím zpusobem nahrané. Cistota zvuku je až udivující, samozrejme vyjma samplu. Design bookletu, myslím, odpovídá založení duše Andrew Lilese zcela dokonale, a to vcetne morfingu hlavy jazzového kytaristy na vnitrním inlay. Ale to už jsme zase zpet na zacátku u Hanse Bellmera:

Roku 1957 napsal Anatomii obrazu. Príteli v dopise (Dvojsmysly) vysvetlil, že když poskládal cásti loutky a nekteré dal více ci méne dohromady, prožíval

„záplavu nepopsatelné rozkoše, jež se dá srovnat s tím, co clovek pocituje, když najde poklad, který horecnate hledá dvacet nebo tricet let“.

Tu záplavu nepopsatelné sonické rozkoše jsem zažíval spolu s ním pri nalezení horecnate hledaného a kdysi dávno ztraceného klukovského pokladu tentokrát i já. A já mu za to dekuji.

LvcSan